Tereza Micková: „Lidé se fantasy pořád ještě bojí“

Pro mnohé čtenáře je fantasy něco jako pohádka pro dospělé. Občas to tak bývá. Fantasy však může na stránkách svých obsáhlých sérií i jednotlivých románů skrývat daleko víc. O tom něco ví Tereza Micková, absolventka bohemistiky a komparatistiky na FF UK. Kromě čtení a hloubání nad fantasy literaturou je oblastí jejího zájmu i redaktorská a korektorská činnost. Vášeň pro fantasy ji přivedlai k organizaci fanouškovských akcí. Protože když něco milujete, tak tím žijete.

Terezo, záběr tvých zájmů a koníčků je široký. Řekni nám však, jak jsi se právě k fantasy dostala a proč jsi u ní zůstala.

Začalo to s Narnií: sotva jsem se naučila číst, dostala jsem k narozeninám komplet Lewisovy série. Pamatuji si, že jsem tehdy nemohla přestat, dokud jsem nebyla na konci, a tak nejspíš někde tam má původ můj neustálý „hlad“ po dalších a dalších fantastických příbězích. Už v dětství jsem se do fantasy zamilovala tak, že mi to vydrželo i přes střední a vysokou školu – no, vlastně dodnes.

Bohemistika a fantasy – jde to vlastně vůbec skloubit? A jak se na to dívá akademická obec?

Když se chce, skloubit to jde. Nechtěla jsem se věnovat takovým těm českým klasikům, jako je Mácha, Hrabal a podobně, protože mi přišlo, že se toho o nich namluvilo už dost a stále ještě se o nich mluví. Nic proti tomu, mám některé české klasiky ráda, ale toužila jsem zkoumat něco, co je spíš na okraji zájmu a co mě zároveň baví a čemu tak nějak rozumím. Pustila jsem se do české fantasy, ale musím přiznat, že z mého pohledu to dopadlo spíš nemastně neslaně. Zlepšilo se to při studiu komparatistiky, asi i proto, že jsem se mohla zabývat zahraniční fantasy, která je mi přeci jen bližší. V tomhle mi maximálně vyšli vstříc vedoucí a oponent diplomové práce – profesor Bílek a doktor Vaněk. Stále je ale vnímám spíš jako výjimky, protože i když mi nikdo nijak nebránil věnovat se žánru, který si stále nese jakési stigma, zároveň jsem měla pocit, že se spousta pedagogů i spolužáků dívá na fantasy jako na něco podřadného.

Je možné se fantasy věnovat nějak profesionálně? Kam až tě může tvé nadšení zavést?

Určitě. Fantasy se možná netěší velké oblibě v akademických kruzích, ale čtenáři na to mají jiný názor. Každý rok se po republice koná spousta větších či menších akcí zaměřených na fantastiku a prakticky kdokoli s dostatkem nadšení se může nachomýtnout k organizaci. Takové akce mívají skvělou atmosféru, protože je koneckonců tvoří fanoušci pro fanoušky. I na českém knižním trhu existuje spousta příležitostí, jak ze záliby udělat profesi. Máme několik nakladatelství, která se specializují výhradně nebo částečně na fantastiku, a ani poptávka neklesá, spíš naopak. Dobré překladatele, redaktory a korektory fantasy potřebuje neustále.

Je jasné, že kvalitu zahraničního díla a jeho následný úspěch ovlivňuje kvalita překladu. Čte korektor vůbec i originál? Nebo jen překlad, který opravuje? Může korektor do tohoto procesu nějak více vstoupit? Jak velký je jeho podíl pak na výsledném textu? A mají pak překladatelé korektory rádi?

To je hodně složitá a individuální otázka. Můžu mluvit jenom za sebe, protože jakýkoli jiný korektor to může mít úplně naopak. Já do originálu obvykle nahlížím – většinou až při tom si uvědomím, jak dobrý (nebo špatný) je vlastně daný překlad. Setkala jsem se už s oběma případy a v tom druhém pak do textu zasahuji víc, protože cílem je přeci jen odevzdat co možná „nejhezčí“ text. Ale zpravidla přepisuje spíš redaktor, korektor by měl opravdu koukat hlavně na gramatiku a stylistiku. Co se týče vztahů mezi překladateli a korektory / redaktory, osobně jsem se zatím setkala s velmi vstřícným přístupem. Myslím, že i překladatelé chtějí, aby text, na kterém se podíleli, byl co nejlepší a aby při jeho čtení nikdo netrpěl. Knihy, které jsem dosud opravovala, mi překladatelé vždy předali s důvěrou a ochotou.

Každý žánr v sobě nese širokou škálu kvality a braku. Je to tak i ve fantasy?

Fantasy v tomhle není žádnou výjimkou – troufám si tvrdit, že snad žádný žánr. Setkala jsem se s názorem, že se u nás lidé „bojí“ fantasy mimo jiné z toho důvodu, že po revoluci se k nám ve snaze všechno to dohnat najednou nahrnula spousta právě toho „braku“, což mnoho čtenářů odradilo od hledání kvality. Ale zároveň s tím se k nám konečně dostal i Pán prstenů – a to myslím mluví za vše.

Když srovnáš produkci/překlady za posledních deset let – vnímáš zde nějaký vývoj? Pokud ano, tak jakým směrem? Mění se tím i čtenář?

V poslední době mi přijde, že nakladatelé často sahají po zahraničních klasicích. Míním tím texty, které v originále vyšly už před desítkami let a dočkaly se širokého ohlasu, ale český překlad dosud neexistoval. Nebo existoval, ale zapadl. Kupříkladu Argo čerstvě vydalo povídky Harlana Ellisona, poněkud kontroverzního, ale ve své době vysoce oceňovaného autora.  Je pravda, že v tomto případě se jedná spíš o sci-fi, ale sci-fi a fantasy už od počátku tak nějak drží při sobě. To dokládá i tvorba Ursuly K. Le Guinové, další klasičky žánru (či spíš žánrů), kterou zase momentálně vydává nakladatelství Gnóm!, a to včetně jejích literárně teoretických esejí. Současně se ovšem čeští nakladatelé snaží držet krok a vydávat i ty nejčerstvější novinky. V takovém případě se patrně řídí především tím, jaký ohlas vzbudilo dílo v zahraničí a kolik cen posbíralo. Takže si myslím, že český čtenář si postupně zvyká na vyšší kvalitu fantasy děl, která se k nám dostávají, a zapomíná na devadesátkové paperbacky se spoře oděnými bojovnicemi na obálkách. Na druhou stranu se v dnešní době vztahy mezi „vysokou“ a „nízkou“ literaturou hodně relativizují a „brak“ obecně se začíná přehodnocovat. Ale to už by bylo na delší debatu…

Když tak nad tím přemýšlím, ještě se na chvíli vraťme k té akademické stránce. Lze fantasy nějak vědecky zkoumat?

No, doufám, že moje diplomka je aspoň částečně důkazem, že to lze (smích).

Ale vážně – i v tomhle jsme u nás poněkud pozadu. Zahraniční, především angloamerická literární věda se fantasy věnuje už desítky let. Prvotním cílem přirozeně bylo fantasy literaturu nějak definovat. Ukázalo se, že to je prakticky nemožné – fantasy je totiž tak živý a vyvíjející se organismus, že kreslit okolo ní nějaké ohrádky by nemělo smysl. A tak se literární vědci shodli na tom, že bude plodnější od definice upustit a zabývat se spíš jednotlivými fasetami a vztahy – vychází totiž najevo, že fantasy je podobně jako kanonické žánry z literárně vědeckého hlediska nosná a rozhodně má co nabídnout.

A jak si v tomhle stojí česká literární věda? Je srovnatelná se zahraničím?

Když už se u nás v minulosti někdo zabýval fantastikou, věnoval se spíš literární historii, a nadto ho zajímalo hlavně sci-fi, fantasy jen okrajově. To je případ třeba Ondřeje Neffa, který se v tomto ohledu často zmiňuje. V současné době se situace trochu zlepšuje, především na brněnské univerzitě, kde působí Tereza Dědinová, asi nejvýraznější osobnost české literární vědy, která se zabývá fantasy. Dědinová na Masarykově univerzitě před dvěma lety uspořádala i konferenci Fantastika a mýtus v antropocénu, kde řečnil mimo jiné Brian Attebery, jeden z nejvýznamnějších světových odborníků na dané téma. To je určitě úspěch, ale za zahraniční literární vědou stále výrazně pokulháváme a mám takový pocit, že pokulhávat budeme i nadále.

A česká produkce? Ta je srovnatelná se zahraničím? Obstojí domácí autoři v zahraniční konkurenci?

Abych byla upřímná, osobně nejsem ze současné české fantasy kdovíjak nadšená. Jistě, máme i skvělé autory a stále jich přibývá, ale kvalit překladové literatury z mého pohledu zatím nedosahují. Nejde ani tak o způsob, jakým vyprávějí – naopak, v české fantasy se najdou takové jazykové talenty, jaké jsem v „normální“ české beletrii nepotkala – spíš o to, co vyprávějí. Přijde mi, jako by trochu zamrzli v éře, kdy stačilo do příběhu zamíchat borce s mečem, princeznu v nesnázích a pár drsných hlášek a zadělat si tak na úspěch. I takový příběh samozřejmě může být fajn, ale že by přinesl něco nového? To asi ne. Ale nechci to vztahovat na celou českou produkci, sem tam se mezi šutry najde i perla – takhle mě v poslední době potěšil třeba Martin D. Antonín s Křivým ostřím.

Jsi Berouňačka, a tak se nelze nezeptat – chodíš si půjčovat knihy do berounské knihovny? Je pro tebe náš fond fantasy literatury dostatečný či zajímavý?

Berounská knihovna mě provází už od dětství a pravděpodobně bych bez ní nedostudovala. Při každé návštěvě jsem si vždycky odnesla i několik knih z regálů s fantasy a dodnes si tady vyberu, což myslím mluví za vše. Možná to překvapí, ale výběr tu máme docela široký a najde se tu i pár skvostů, které třeba ani v pražské knihovně nemají.

Které autory či díla bys ráda vyzdvihla? Zároveň naše poslední otázka vždy zní, jaké tři knihy bys doporučila vzít si na opuštěný ostrov? To zřejmě u fantasy, která často vychází v několikadílných sérií, asi může být oříšek.

To je pravda, u fantasy je určitá „ukecanost“ stále typická. Ale přiznám se, že osobně to mám moc ráda, člověk se tak může do příběhu pořádně ponořit a prakticky s ním prožít kus života. Třeba takové čtrnáctidílné Kolo času (přičemž každý díl má minimálně 500 stránek) by člověk na opuštěný ostrov asi netahal, i když je to klasika. Já bych určitě sáhla po Lavondyss od Roberta Holdstocka (ač bych doporučila čtenářům začínat s Lesem mytág) a Jménu větru Patricka Rothfusse. Dál je výběr neuvěřitelně složitý, ale nakonec bych asi zůstala u Tolkiena a přibalila Húrinovy děti.

Pokud vás zaujalo povídání o fantasy a rádi byste se v této oblasti více zorientovali, doporučujeme k návštěvě webový deník Sarden.cz, kam Tereza Micková (pod přezdívkou Eylonwai) sama přispívá svými recenzemi. Není však nad osobní konzultaci, a tak si může nechat doporučit to nej k přečtení i u nás v knihovně, neboť slečna Micková se stala naší novou kolegyní. A pokud si o knihách opravdu rádi povídáte, srdečně vás zveme do Čtenářského klubu, který právě zahajuje svou činnost.

Autor rozhovoru: Lada Čubová