Svou duši vkládá autor Oldřich Selucký do každé postavy

Pozvání na únorový rozhovor přijal spisovatel, scenárista, malíř, ilustrátor a autor známých historických románů pro mládež (Strážce ohně, Vojmírova cesta, Vzpoura v Assisi aj.) Oldřich Selucký, jehož dobrodružné příběhy zasvěcují nejen mladé čtenáře do dávných historických období. V roce 2023 vydalo nakladatelství Machart novinku Šíp s modrým peřím. Jak už její podtitul Tři příběhy z Kublova a Velízu napovídá, čtenář se může těšit na tři napínavé příběhy zakotvené ve zdejších křivoklátských lesích.

Bonjour, Olivier. Comment allez-vous? Než se ponoříme do tajů tří příběhů, prozradíte nám, odkud se vzalo Vaše přízvisko Olivier?

Bonjour, ça va! „Olivier“ (česky: olivovník) je divuplný strom. Důkaz: na soudu bohů bohyně Athéna soutěží s bohem moří Poseidonem o to, kdo dá lidstvu vzácnější dar. Poseidon daruje lidstvu prvého koně. Palmu vítězství však získává Athéna, která věnuje lidskému pokolení olivovník. A pak je tu holubice, kterou Noe vypouští ze své archy. Když se bílý posel vrací, nese v zobáčku snítku olivovníku: potopa končí, nebe je usmířeno se zemí. Symboliky a krásných příběhů kolem tohoto stromu je tolik! A k tomu ta dlouho-věčnost: žije až tři tisíce let. Želbohu, když mě francouzští přátelé místo Oldřich začali jmenovat „Olivier“, nešlo ani o symboliku, ani o dlouhý věk: „Jakže se to jmenuješ? Oledižik? Mon Dieu! Jak může mít někdo ve jménu tři souhlásky za sebou a k tomu jednu z nich absolutně nevyslovitelnou?!“

Z Francie se přesuneme do Kublova. Proč právě Kublov, Velíz, křivoklátské lesy jako prostředí pro Vaše příběhy? Jaký význam mají tato místa pro Vás osobně?

Na Velíze a v Kublově všichni znají sochaře a restaurátora Karla Stádníka, který se nezapomenutelně zasloužil o opravu tamějšího kostela a věrně po léta pomáhal zdejším lidem, kde mohl. Přátelstvím s tímto vzácným člověkem jsem se na Velíz dostal už někdy na začátku osmdesátých let minulého století. Za další dlouhá desetiletí mi to krásné místo přirostlo k srdci, myslím, že i místní mě už přijali jako tak trochu „svého“. Vymýšlel jsem tam první scénáře na loutkové filmy pro děti, příběhy Broučků se odehrávaly v trávě na svazích Velízu, zpívali do nich místní skřivani a chraplavě křičeli černí krkavci.

Jak jste přišel na myšlenku spojit tři odlišné příběhy z různých historických období (11. stol., 15. stol. a 19. stol.) do jedné knihy? Sdílí kromě lokality ještě nějaký další společný prvek?

Jednak je tu společný bezprostřední cíl těch příběhů: oživit, podpořit a rozvinout paměť kraje. I proto jsou časově situované v poměrně pravidelném odstupu: v každé době se dějí podivuhodné věci, vybízejí k vnímání a prožívání bohatství země, v níž žijeme a po níž stále doslova a občas i obrazně „šlapeme“. A také mají příběhy společný tematický motiv: ukázat, že to, co se odehrává v duši člověka, je rozhodující nejen pro osobní život, ale i pro ty „velké“ dějiny světa, ukázat, že péče o vlastní duši je nezbytná a zásadní pro nás samotné a pro to, čím jsme a máme být svým blízkým.

Máte v knize nějakou oblíbenou postavu a naopak postavu, se kterou byste se ve skutečném životě nikdy nechtěl potkat?

Já začnu tím zloduchem, ať to mám za sebou. Jestli nějaké jméno zní na první poslech odpudivě, je to Jago. Úlisný zrádce, který se dokáže dokonale přetvařovat, jedna z nejodpornějších podob zla. Tenhle typ ze Shakespearova Othella (Jago horší než každá Baba Jaga) se vyskytuje i v příběhu o knížeti Jaromírovi, zakladatelském příběhu Velízu. Takového opravdu raději vůbec nepotkat.

A teď tam, kde hovoří srdce: hrdinkou příběhu z  15. století je malá Anežka, dcera týřovského správce. Je mi milá proto, že je smyšlená, tedy zrozená jen z mé duše? Ale svou duši vkládá autor do každé postavy. Samozřejmě i do těch negativních: aby byly věrohodné, musí sám v sobě najít aspoň možnost zlého chování. Ta malá, milá a statečná Anežka představuje víc, je v ní ideál, tím vznešenější, čím ona sama je křehčí. Anežka, to je sen. Zato její nerozlučný kamarád kocour Šmankote je absolutně reálný: celé dny tráví v mé pracovně, už jako kotě mi packou šel po tužce a štětci při malování, při psaní mi sedí na klíně a dává najevo, že s klávesnicí počítače by to uměl líp, jen kdyby dostal příležitost.

Jiným způsobem je mi blízký ve třetím příběhu skladatel Zvonař: pro znázornění jeho vnitřních tvůrčích nejistot a zápasů jsem hodně čerpal z vlastních prožitků.

Uvádíte, že Šíp s modrým peřím je knížka vhodná pro celou rodinou. Na co se mohou těšit děti a jaký prožitek může očekávat dospělý čtenář?

První ze tří příběhů knihy je dobrodružství ze světa králů, knížat a rytířů, zrada, zajetí, pronásledování, boj… To asi nejvíc pobaví kluky v tom správném věku.

Záchranná akce týřovské Anežky napříč temným nočním lesem má sice také dobrodružné prvky – už ta doba husitských výprav – ale tento příběh statečného děvčátka (a také mile prostoduchého velízského mnicha, bratra Lva) se bude líbit poetickým duším, které jsou nebo zůstaly dětmi.

Třetí příběh je pro dospělé členy rodiny: skladatel Josef Leopold Zvonař v revolučním roce 1848, jeho umělecké a lidské zrání a strádání, setkání s malířem Mánesem, nečekaný úspěch…

Jaký je podle Vás význam rodinného čtení a sdílení příběhů v dnešní době?

Význam čtení a sdílení příběhů je nedozírný. Má jistě několik rovin, ale ta hlavní je dnes stejná jako před tisíciletími. Včera jsem – pokolikáté už – polykal slzy při naslouchání proroku Náthanovi, který jde do paláce vyslovit ortel nad králem Davidem. David spáchal dvojohavný čin. Vzal svému věrnému vojáku Uriášovi jeho jedinou krásnou milovanou ženu (on, kterému jako králi nescházely ani ženy, ani nic jiného!) a k dovršení zla poslal Uriáše na smrt. Prorok Náthan tedy přichází splnit své těžké a riskantní poslání. Jak to udělá? VYPRÁVÍ PŘÍBĚH, historku o chudákovi a boháči: „Chuďas neměl nic než jednu ovečku, ta s ním jedla z jednoho talíře, byla pro něj jako dcera. Boháč má sám nekonečná stáda, a přece, když dostane návštěvu, nechá zabít ovečku chudého muže a připravit z ní jídlo. Jaký si ten boháč zaslouží osud?“ Davidovi jeho vina zřejmě zatemnila mysl, vůbec netuší, oč jde, dá průchod svému spontánnímu hněv: „Muž, který to udělal, zaslouží smrt!“ A prorok Náthan: „Ten muž jsi ty!“ David, který konečně chápe, bije čelem o zem, dny a noci nejí, nepije, nespí…

Přijde-li příběh ve vhodný čas, může vrhnout světlo na život člověka, může ho i proměnit. Moje generace to zažívala s Foglarovými knížkami. Kolik z nás plnilo denně nepříjemné povinnosti, aby si mohlo vymalovat modré okénko v jeho „Modrém životě“!

V dnešní době k tomuto obecnému a nejhlubšímu významu přistupují další: četba příběhů rozvíjí vnitřní svět zcela jiným způsobem než naučné knihy. Vyžaduje, aby měl čtenář před očima celek už přečteného (chce-li rozumět tomu, co dál čte), oslovuje jeho emotivní stránku, ztotožněním s hrdinou příběhu mu ukazuje skryté potenciality jeho vlastní duše. Představivost, paměť, logické myšlení, schopnost vcítění, sociální inteligence… Jedna paní mi napsala, že její vnučka chce, aby jí babička znovu a znovu četla moji obrázkovou knížku o kněžně Anežce: evidentně to dítěti – aniž si to uvědomuje – otevírá nějaká vrátka v duši, pomáhá vyznat se ve svých vlastních pocitech a touhách. 

A pak četba jako společný zážitek! Jakou mám radost, když mi nějaká rodina napíše, že už podruhé společně přečetli román Strážce ohně, že podnikli výlet do chřibských lesů, aby viděli místa, kde se děj odehrává. K jazykové a dějepisné kultivovanosti dětí přistupuje pouto v rodině, společné vzpomínky… Nebo když mě učitelé jednoho gymnázia pozvali na letní tábor, který byl celý vystavěn na téma mé knížky „Bitva na řece Pádu“: vymysleli pro děti hry podle bitev v knížce, večer si četli vždy další kapitolu, dokonce text knížky přetvořili v divadelní scénky, které společně s dětmi nacvičovali a hráli pro celý tábor. To jsou společné zážitky, které zůstanou na celý život, vím, jak rád se sám v duchu vracím do podobných událostí z dětství a dospívání.

Jako autorovi mi takové odezvy dodávají sílu a chuť do další práce, když únava, vlastní neschopnost  nebo bezradnost láme hůl… 

Jste také autorem všech krásných ilustrací v knize. Měly by spíše doplňovat děj, nebo rozvíjet vlastní narativní rozměr?

V dětském a klukovském věku byly pro mě ilustrace oblíbených knížek jednak něčím krásným, obrazy, na které jsem se nemohl vynadívat (Lada, Aleš, Burian…), jednak vizuálním, slovy nesdělitelným přenesením do atmosféry – často exotického – místa: prales, poušť, ostrov… Ve svých ilustracích se snažím darovat mladým čtenářům podobný prožitek. Ale máte pravdu, že v posledních letech se čím dál víc klade důraz na svébytnost a vlastní život ilustrací samotných. Pokud dostanu dobrý nápad, snažím se dát do ilustrace nějaký prvek, který v textu není, ale který by tam mohl být: mohl by být dokonce i začátkem nebo vyvrcholením nějaké epizody, kterou už si musí vymyslet čtenář sám.

Kdybyste měl vybrat jedno poselství, sdělení, které byste chtěl, aby si čtenáři z příběhů odnesli, jaké by to bylo?

Když slyšíte v duši tichounký hlas svědomí, neumlčujte ho. Mohlo by se stát, že se vám to podaří.

Máte nějaký sen na literárním či ilustrátorském poli, který byste si rád splnil?

Výtvarné práci jsem se vlastně nepřestal věnovat proto, že v sobě nesu několik velice intenzivních zážitků světla a barevné harmonie, které bych rád aspoň trochu adekvátně vyjádřil v čisté malbě. To by byl splněný sen, který jde malinko za ilustraci jako takovou.

A na závěr naše tradiční otázka: jaké tři knihy byste si vzal na opuštěný ostrov?

Bibli, Shakespearova dramata, Erbenovu Kytici.

Děkuji za rozhovor. 

Autor rozhovoru: Zdeňka Křivancová

Foto: archiv Oldřicha Seluckého