S výtvarnicí Petrou Braunovou o ilustrování knih, psaní i pátrání v historii žebráckého rodu Volmanů – 2. část

V minulém čísle Okamžiku jsme vám představili Petru Braunovou, rodačku ze Záluží, výtvarnici, ilustrátorku a začínající spisovatelku. Nyní přinášíme druhou část rozhovoru, ve které nám představí výsledky svého bádání v rodinné historii.

Jak už jsme naznačili v první části rozhovoru, jsi potomkem významného žebráckého rodu. Tvůj prapraděda František Volman založil v Žebráku firmu na výrobu obráběcích strojů, na jejíž historii navazuje dnešní TOS Žebrák. Při znárodnění tvým předkům sebrali i soukromou vilu, ve které žili. Jaký je to pocit, jezdit kolem velké továrny, která patřila tvé rodině? Prý ses tam byla i podívat.

Je to vlastně zvláštní pocit, teď zesílený i tím, jak krásně v nedávné době opravili a zpřístupnili veřejnosti Volmanovu vilu v Čelákovicích, a jaké slávě se tam rod Volmanů a zejména Josef Volman těší. Řekla bych, že se naší rodinou táhne takový neviditelný stín bezpráví a křivdy, jako by nám někdo něco upřel. Každý se s tím vyrovnáváme po svém. Já možná právě tím, že se snažím v našem regionu příběh Volmanů a povědomí o nich znovu oživit.

Táta, který se narodil v roce 1950, jako dítě nějaký čas v žebrácké vile žil v bytě, který jim tam dočasně vyhradili. Před několika lety jsme se tam vypravili podívat. Poznával ještě místnosti, ale všechno bylo přebourané, zabedněné sádrokartonem a přestavěné na ubytovnu. O dřívější kráse vypovídaly už jen detaily, jako krásné zábradlí u schodiště, kličky u oken nebo vstupní dveře. Venku odpadala omítka a táta z toho měl hodně smutnou náladu. Nejvíc to asi vystihnu, když řeknu, že je to prostě obrovská škoda. O to jsem radši, když vidím, že alespoň ve staré části podniku se navázalo na původní výrobu a že mají ke strojům od Volmana takovou úctu, že některé dokonce zrenovovali a dali do muzea.

Obraz vily také nedávno alespoň částečně ožil v knize Otomara Dvořáka Hvězdní pavouci. Pan Dvořák vilu velmi dobře zná, protože Dvořákovi také jeden z bytů zřízených ve vile po znárodnění obývali.

Hodně bádáš v rodinné historii a po tvém pradědovi a druhém majiteli firmy, Otakaru Volmanovi, máš prý spoustu korespondence a starých dokumentů…

Ano. Máme doma mimo jiné kroniku továrny, kterou sepsal a sestavil Otakar Volman. Je plná výstřižků a fotografií strojů, které jsou opatřené informacemi, kdy se ten a ten model vyráběl. Ke kronice náleželo několik obálek s přílohami, bohužel prý děda kdysi kroniku někomu půjčil a dotyčný některé části nevrátil. Proto náš táta rozhodl, že kronika už nikdy nesmí z domu.

Otakar Volman byl zajímavá regionální osobnost. Nějaký čas působil jako starosta Žebráku a angažoval se v mnoha spolcích. Můžeš nám ho krátce představit?

O jeho životě a činnosti jsem kdysi na střední škole napsala onu ročníkovou práci, která vlastně všecko to pátrání v historii odstartovala. U nás doma vždycky visela pradědova velká fotografie, na které je v sokolském kroji a tváří se důstojně. Přesto je jeho pohled něčím milý a přívětivý. Musel to být dobrý člověk. Avšak jak se u nás o něm vždycky mluvilo až s bázlivou úctou a celá rodina ho stavěla na piedestal, přestal pro mě skoro být člověkem. Až za posledních pár let, co jsem o něm nashromáždila spoustu informací, odhalil se mi obraz nevšedního muže s jeho přednostmi, ale i chybami. Ačkoli byl Otakar druhorozený, otec ho už od počátku vychovával jako svého společníka a nástupce. Proč, to se mohu jen domnívat a svou teorii jsem vložila také do druhého dílu románu o Volmanech. Otec František kladl na syna velké nároky, co se podniku týče, a jak další sourozenci dorůstali, počítalo se jistě s tím, že na rychle se rozrůstající firmu Otakar nezůstane sám. Když to vezmu ve zkratce a přeskočím několik událostí, po otcově smrti vedl podnik spolu s mladším bratrem Františkem, jenže přišla první světová válka a z té se bratr bohužel nevrátil. A tak Otakar vzal vedení firmy plně na sebe.

Vedle podniku se Otakar věnoval krom Sokola Spolku divadelních ochotníků, biografu a mnohému dalšímu, zařizoval také elektrifikaci města. Dělal toho opravdu hodně a nemá smysl zde všecko uvádět. Člověku však vytane na mysli otázka, jak to všecko mohl stíhat, a pravdou je, že nakonec nestíhal. Měl zápal, ideály, chuť tvořit a budovat, být tak úspěšný jako jeho otec, ale právě to ho nakonec dohnalo. Jak jsem zjistila z korespondence uložené v berounském archivu, v době svého starostenství se musel v úřadu nechat skoro rok zastupovat pro enormní množství práce v podniku a také pro špatný zdravotní stav. Dlouhodobý stres se na něm citelně podepsal. Možná pro něj nakonec bylo vysvobozením, ačkoli on to tak jistě neviděl, že v roce 1936 o podnik přišel. V dražbě, jak to bylo předem domluveno, aby továrna zůstala v rodině, ji odkoupil bratr Josef Volman, který ji přičlenil ke svému podniku v Čelákovicích.

O tom, proč se firma pod Otakarovým vedením dostala do krachu, panuje spoustu fám, jelikož ani sám Otakar Volman si nechtěl chybu přiznat, a pravdu poněkud mlžil. Až nedávno jsem z archivních dokumentů zjistila, jak to celé bylo. Nezaplatil totiž nějaké daně, špatně platil zdravotní pojištění za zaměstnance a dlužná částka na berním úřadu za několik let vyskočila na sumu, která položila celý podnik. Domnívám se, že si účetnictví nedělal sám. Ve svých pamětech se zmiňuje o nějakém podvodu, ale řekla bych, že prostě došlo k administrativní chybě, kterou on ani dcera Helena, která pracovala v podnikové kanceláři, včas neodhalili. K tomu se připojily důsledky hospodářské krize a krach na sebe nedal dlouho čekat.

V roce 1939 si pak Otakar na pozemku pod svou vilou postavil nový menší podnik opět s původním názvem Fr. Volman, který plánoval postupně rozšiřovat, avšak opět mu do cesty přišla válka a následoval rok 1948 a znárodnění. Otakar tedy ve svém životě nepřišel o podnik jeden, ale rovnou o dva.

Spravuješ FB stránku Volman Čelákovice – Žebrák, kde publikuješ zajímavé informace a dokumenty. S jakou jsi se setkala odezvou na tuto svoji činnost?

Po tématu Volman je v jistých kruzích poptávka. Zejména majitelé dosud funkčních strojů značky Volman se mi často ozývají, že by rádi nějaké tabulky a informace. Bohužel v tom se moc nevyznám – rozeznám vrtačku od frézy a soustruhu, ale tím ta technická část u mě končí. Z toho důvodu spolupracuji s panem Lukášem Menouškem, který vlastně FB stránku založil, a když jsem se mu ozvala, jestli má nějaké informace o Volmanech, ihned mě přizval, ať s ním stránku spravuji. On se také zabývá historií Volmanů, ale hlavně té čelákovické části a pomáhá mi shánět další střípky z minulosti. Na stránce máme dost fanoušků, ale většina je právě z Čelákovic a okolí. Jen několik málo lidí je z našeho regionu. Mám ale radost, že stránku sledují i pravnuci Josefa Volmana, Růžkovi, kteří žijí v zahraničí.

Je to opravdu zvláštní, že jméno Volman je v Čelákovicích pojem, který zná každé malé dítě, a tady u nás leckomu mimo Žebrák, jak se mi zdá, nic neříká nebo ho nezajímá. Snad se to i díky mým aktivitám brzy změní.

Osudy firmy a jejích majitelů by jistě byly zajímavým tématem pro knihu. Nepřemýšlela jsi o tom někdy? K tomu, že píšeš román, se ještě dostanu, ale mám teď na mysli odbornou publikaci mapující jednu z oblastí regionální historie.

Přemýšlela. Vlastně nejdříve jsem chtěla sepsat odbornou publikaci, ale říkala jsem si, že by si ji zase přečetla jen hrstka lidí, a vše by zůstalo při starém. A také se ve mně umělec prostě nezapře. Proto jsem se dala do psaní románu, aby se kniha dostala do ruky i lidem, kteří o Volmanech nikdy neslyšeli. Čím víc jsem studovala prameny, dokumenty a fotografie, tím víc se otevíralo možností. Narazila jsem také na knihu Zbiroh na fotografiích od Evy Svobodové a Dagmar Viletové. Moc se mi líbí formát, jaký autorky zvolily – fotografie s delším komentářem. Říkala jsem si, že něco takového by bylo pro širší publikum zajímavější než jen stroze sepsané údaje. Uvidím, jestli se tímto směrem někdy vydám.

Mezitím jsem ale navázala spolupráci se Zuzanou Kadlečkovou ze spolku Volmanova vila, z.s. z Čelákovic a chystáme společnou publikaci o Volmanech, zejména však o Josefu Volmanovi, a také snad dojde na výstavu o historii rodu a další projekty. Díky Zuzce Kadlečkové už na celou práci nejsem sama a jsem moc vděčná za její pomoc a podporu.

Neméně zajímavé jsou i osudy rodiny Braunových. Tvůj děda Jindřich Braun pocházel z židovské rodiny a než přišel do Žebráka, kde si vzal Helenu Volmanovou, přežil nucené práce i pochod smrti. Pátráš i v téhle části rodinné historie?

Je to tak. Historie rodiny Braunovy je také velmi pohnutá. Děda se narodil v roce 1922 ve vesničce Škuratovce nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Snažila jsem se pátrat hlouběji do historie a oslovila úřady v Mukačevu, ale odpověděli mi, že u nich nic není, že je všechno v archivu v Užhorodu. Bohužel žádné dokumenty nejsou zdigitalizované a musela bych se tam osobně vypravit, což v současné době není možné. Naštěstí zase trochu pomohl Facebook a přidala jsem se do skupiny o historii Mukačeva, tak alespoň občas se ke mně nějaká zajímavost dostane.

Braunovi patřili k české židovské menšině a v okolních vesnicích měli spoustu příbuzných. Někteří byli ve víře více ortodoxní, někteří méně. Děda myslím spíše méně a dodržoval jen základní židovské zvyky.

V roce 1942 byl povolán do pracovního tábora maďarské armády, která byla profašistická, a kvůli svému židovskému původu dán do trestanecké jednotky na stavbu silnic ve Vereckém průsmyku v Karpatech. V roce 1944 při ústupu byl zavlečen do rakouského koncentračního tábora Günz, odkud v únoru 1945 utekl. Co po cestě zažil, mám krátce sepsáno, a je to dost děsivé čtení. Nakonec se dostal na osvobozené území a dal se k čs. armádě, jenže bojů už se nezúčastnil. Propukl u něho tyfus a konec války proležel v nemocnici v Květnici u Popradu. Paradoxně kvůli tomu, že nebyl v žádném větším koncentračním táboře a u čs. armády pobyl jen chvíli, neměl nárok na všechna válečná odškodnění jako ostatní. Jako by ty útrapy, co prožil, nebyly dostatečné…

Zbytek rodiny skončil v Osvětimi. Představuji si, jaké to asi muselo být, když se děda vrátil k rodnému domu a tam, jak vyprávěl, našel jen trosky. Možná to bylo lepší, než jak dopadla jeho sestřenice Susan, která přežila Osvětim, a po pochodu smrti byla jako jediná z rodiny osvobozena z Bergen-Belsenu. Ta našla v rodném domě bydlet cizí lidi a jejich majetek u muže, který se dříve tvářil jako nejlepší přítel rodiny. Když viděl, že přežila, vyhnal ji. Tehdy jí bylo 16 let.

Děda se před zpustošeným domem obrátil na patě a vydal se do Prahy, kde u Katolické charity pracovala babiččina sestra Jiřina. Ta mu domluvila práci šoféra u svého otce ve firmě Fr. Volman v Žebráce. Možná právě ona našla Jindřichova jediného přeživšího bratra Martina, který shodou okolností také přijel do Prahy.

Děda a strýc Martin byli domluveni, že odjedou do Ameriky, ale děda se nakonec zamiloval do babičky (dcery svého zaměstnavatele pana továrníka Volmana Heleny) a zůstal v Žebráce. Martin odjel sám, a proto teď máme v New Yorku další část rodiny, se kterou jsme ve styku. Právě mé dvě pra-sestřenice Nicol a Emily mi pomohly doplnit další dílky historie rodu. Dokonce našly nějaké audiozáznamy (něco jako je u nás projekt Paměť národa), kde dědův bratranec a sestřenice Susan vypráví své příběhy.

Susan navíc sepsala paměti a musím říct, že jsem ten text oplakala. Samozřejmě znám spoustu příběhů, jako je například ten Anny Frankové a mnohých dalších, když ale pak čtete, že vaše teta prožila něco podobného, je to opravdu silný pocit. Měla jsem to štěstí se se Susan setkat a byla to velmi působivá žena. S vervou nám kladla na srdce, že se o těchto věcech musí mluvit, aby se nikdy nezopakovaly. Proto se přemohla a vše, co měla v sobě léta pohřbené, vyprávěla každému, kdo byl ochotný poslouchat. Její příběh je opravdu silný, plný šťastných náhod v těch nejhorších časech, a já jsem domluvená i se sestřenicemi z Ameriky, že ho časem také zpracuji do románu, ale to je hudba daleké budoucnosti.

Nakousli jsme, že píšeš knihu. Můžeš nám o ní něco říct? Z čeho jsi při psaní čerpala? Jak jsi postupovala?

Oni jsou to vlastně tři knihy – trilogie – a jsem někde tak v polovině práce.

Původně to měla být jen jedna kniha, ale jak jsem se ponořila do práce, dílo rostlo a rostlo, a nakonec jsem se rozhodla rozdělit ho na tři části. První kniha, která už je úplně hotová, začíná rokem 1777, kdy do Žebráka přišel zakladatel místní větve rodu Franz Joseph Wollmann, a mapuje jeho život a život následující generace. Druhý díl je sice už nahrubo napsaný, ale ještě musí projít autorskou korekturou. To je na psaní asi snad ta nejtěžší a nejúnavnější práce a přiznám se, že ji trochu odsouvám. Příběh začíná v roce 1870 ve Zbiroze na sokolském bále. Víc v tuto chvíli neprozradím.

K třetímu dílu mám zatím v podstatě jen úvod. Musím ještě doprojít nějaké archivní záznamy a utřídit je do časové osy, abych se v informacích lépe vyznala.

Název celé trilogie zní Povolání Volman. Chtěla jsem, aby z něho bylo patrné, že rodem se táhne červená nit práce a poslání. Každá z knih pak bude mít svůj podtitul. Ta první nese název Kupec a dobrodruh na Zlaté cestě, což se vztahuje ke dvěma zástupcům rodu, o nichž kniha vypovídá.

Postupovala jsem podle informací ze dvou sešitů o historii rodu Volmanů, které se kdysi, když jsem psala ročníkovou práci, našly v muzeu v Žebráku. Musela jsem si je tenkrát slovo od slova ručně přepsat, protože jsem tehdy neměla přístup ke skeneru ani kopírce, a tak jsem bez toho, aniž bych vnímala obsah, rychle opisovala něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Až za mnoho let jsem se rozhodla přepsat text do počítače a nějak přehledně utřídit osoby do genealogického programu. A tu se přede mnou začal objevovat příběh rodu Volmanů a touha, nebo spíš úkol sepsat jej do knihy. Opravdu to cítím spíše jako svůj úděl, který prostě musím splnit.

Dodnes nevím, kdo ty sešity napsal, ale nejspíše to byl někdo najatý k pátrání v archivu, protože prý Otakar s bratrem Jaromírem si někoho zaplatili. Později jsem pro jistotu záznamy ověřila a v matrikách naprosto seděly. Ostatní informace ze sešitů mi dokonce pomohly v dalším pátrání, protože jsem díky nim věděla, jakým způsobem v archivu hledat. Všechny údaje jsem si ale bohužel sama ověřit nemohla, protože se dříve psalo německým kurentem, a ten číst neumím. Naštěstí mi pomohl ředitel berounského archivu pan Mgr. Jiří Topinka, který namátkou vybrané záznamy zkontroloval, a opravdu bylo vše v pořádku. Sešity jsou tím pádem spolehlivý zdroj.

Měla jsem tedy kostru příběhu, ale pořád jsem neznala pohnutky lidí, jejich povahy a vnitřní život. Leckterá rozhodnutí mi nedávala smysl a ze strohých záznamů jsem neměla, jak se dopátrat, proč se to a to stalo. Tehdy mě napadl malý experiment. Možná se někomu bude zdát přinejmenším divný, ale zafungoval výborně. Už dříve jsem se účastnila rodinných konstelací u paní Ivany Justychové, která mimo jiné také vydala několik zajímavých knih. Z konstelací jsem znala pocit, jaké to je „zahrát si roli“ určité osoby, což je mimochodem z mnoha důvodů velmi obohacující a pomůže to člověku leccos si uvědomit. Poprosila jsem tedy kamarádku Kamilu Polákovou z Brdského slunce, která se konstelacemi také zabývá, jestli bychom si spolu zkusily projít a nacítit jednotlivé členy rodu, o kterých jsem hodlala psát. A musím říct, že tímto způsobem jsem dostala spoustu odpovědí a podnětů. Tam přišel na svět i název trilogie a věřím tomu, že mi ho přišel pošeptat sám praděda.

Navíc jsem si naskenovala a seřadila vybrané fotografie předků na takové plakátky, které jsem si zalaminovala a rozestavila kolem sebe, abych na ně mohla při psaní často koukat a z výrazů tváří osob čerpat inspiraci. Díky jedné takové koláži jsem dokonce přišla na záměnu popisků fotografií, které se někdo z předků dopustil, a zjistila tak více informací o praprababičce Antonii Volmanové, rozené Bojerové ze Zbiroha.

Výsledek mého pátrání, které jsem propojila s vlastní fantazií, je tedy obsažen v knihách Povolání Volman. A jak píšu v úvodu té první: „Kdo ví, třeba to tak skutečně bylo…“

Věřím, že jsi mnoho čtenářů svým povídáním nalákala. Kdy si tedy budeme moci knihu přečíst?

Nejpozději začátkem února bych ráda spustila kampaň a předprodej na Hithitu, kde bych ráda vybrala peníze na tisk. Pokud se vybere dost, mohly by vyjít rovnou oba dva díly, ale nechci raději předbíhat. Tisk by připadal asi na duben, takže pokud všecko vyjde, v květnu by mohly být knihy hotové k doručení.

V rámci kampaně také kromě knih chystám komentovanou procházku po Žebráku, kde bych zájemcům povyprávěla něco o historii, o lidech, kteří v místech popsaných v knize žili, a také jak kniha vznikala apod. Věřím, že by to mohlo leckoho zaujmout a budu ráda, když se k nám připojí třeba i někdo, kdo moje vyprávění doplní svým a všichni společně strávíme zajímavé odpoledne.

Jak je patrné, tvůj záběr je opravdu široký. A tak předpokládám, že máš už určitě mnoho dalších plánů do budoucna. Můžeš nás s nimi seznámit a třeba i trochu nalákat?

Mé plány, jak jsem popsala výše, se týkají zejména publikací o Volmanech, případně dalších příběhů z rodinné historie. Bude pokračovat i projekt Abecedou za přírodou, protože máme spoustu nápadů schovaných v šuplíku a stojí za to je zrealizovat. I ilustrace pro učebnice se vyvíjí slibně, takže si jen přeji, abych všechno v pohodě stíhala, protože mě každá z těchto činností nesmírně baví. Jinak nic velkého s předstihem nevymýšlím. Z toho, co jsem už na sebe prozradila, je patrné, že se mi vždycky v životě zjeví něco nebo někdo, kdo mě dokáže inspirovat, motivovat a pošťouchnout správným směrem a jsem za to vděčná. Uvidím, co život přinese za výzvy, kam mě zavane, a nechám se překvapit.

Od uskutečnění tohoto rozhovoru uběhlo pár týdnů a zatím se plán stal skutečností. Na webových stránkách Hithit si již můžete zakoupit 1. díl z plánované třilogie o žebráckém rodu Volmanů a tím i podpořit její vydání.

Autoři rozhovoru: Lada Čubová a Iva Stluková