Lesní stíny a duše krajiny – rozhovor se spisovatelem Martinem Kuškou

Martine, děkuji, že jste si na mě udělal čas. Jak se Vám daří?

Nový rok pro mě začal celkem inspirativně, našel jsem si volné chvíle, které jsem potřeboval. K tomu mě bohužel donutily i jisté osobní záležitosti. Tělo se jaksi přihlásilo o pauzu, což tedy nebylo zrovna příjemné, ale já se na tom vždy snažím najít něco pozitivního – člověk má pak třeba více času, kdy může pracovat a promýšlet dlouhodobé plány. Díky tomu se mi podařilo rozjet pár nových věcí. Takže leden byl dobrý!

Podělil byste se s námi o nějaké své novoroční aktivity?

Od té doby, co vyšla má druhá kniha Lidé lesních stínů, jsem se zařekl, že nebudu zahálet a rozjedu práci na další knize. Přišlo mi v jistém smyslu symbolické začít na ní pracovat v novém roce. Přes svátky se ke mně i dostaly nějaké materiály, které jsem si potřeboval načíst – tuhle přípravu, ponoření do tématu mám hrozně rád. Pak jsem se také snažil dotáhnout nějaké rozjeté hudební projekty a artwork.

O čem bude nová kniha?

Bude více ze současnosti, respektive z velmi blízké minulosti, z let 2007–2009. Děj se bude se odehrávat zejména v Berouně a v oblasti Českého krasu a zaměří se na příběh tří bratrů. Ti se po revoluci vydali každý odlišnou cestou, přičemž kniha mapuje jejich osudy až do finanční krize ve zmíněných letech, kdy se jejich osudy opět prolnou. Snažím se zachytit industriální atmosféru dané oblasti, hodně mě zajímá lokalita Beroun – Králův Dvůr kolem železniční trati, ty železárny, cementárny a další mnohdy již opuštěné podniky. Je to jiný svět, zapomenutý, zaprášený, vyloučený, je to nesmírně zajímavá krajina. Výhledově bych o Českém krasu (a o Brdech) také rád napsal pokračování ve stylu Cesty do duše krajiny.

Jak se liší práce na knize, která se odehrává zhruba před 15 lety, oproti práci na knize, která se odehrává v 19. století? Je tam nějaký rozdíl?

Je to mnohem snazší. Já nebyl až tak kovaný v místní historii. Při práci na té předchozí knize pro mě mnoho věcí bylo nových, ale – protože mě baví si to téma nastudovat – to pro mě bylo velmi obohacující. Teď toho tolik studovat nemusím, takže mohu psát rychleji, což ale neznamená, že se nesnažím zakomponovat řadu zajímavostí.

Pojďme si chvíli povídat o Vaší poslední knize Lidé lesních stínů, která se odehrává v okolí Karlovy vsi v 19. století a vypráví příběhy uhlířů, pytláků a prostých vesničanů. Jak dlouho trvá rešerše na knihu, která se odehrává bezmála před 150 lety a reflektuje takové množství regionálních reálií?

Trvá vážně dlouho. Při té přípravě jsem se poznal řadu studentů, lidí oboru i pamětníky, kteří k tématu měli co říct. Myslím, že jsem při práci poznal jedny z největších odborníků v republice na daná témata. Byli tak nadšení tím, že se o toto téma někdo zajímá, že mi až chrlili hromady informací. To mě jednak nutilo se biflovat a pak motivovalo ve snaze je nezklamat. Proto jsem se snažil použít toho co nejvíc – popsat, jak si pytláci upravovali zbraně, jak se prováděl výpal milíře a podobně. Aby věděli, že ten čas, co mi věnovali, nepřišel vniveč.

Velká zodpovědnost.

Ano, tu jsem hodně cítil. Hlavně u pana Milana Hlásenského, což je asi 85letý důchodce z Kladna, odborník na pytlácké zbraně, který se tématem zabývá celý život a rád by o něm vydal knihu – ale nemá na to prostředky. Chtěl bych mu pomoct s kampaní na Hithitu, protože mě mrzí, že nemá jak ty své znalosti předat – alespoň částečně se to ale povedlo skrze mou knihu, což jeho i mě potěšilo.

Takže zpětná vazba na knihu je dobrá?

Zpětná vazba je dvojího typu. Jednak od čtenářů a pak ode všech, kdo mi pomáhali. S nimi teď můžu hlouběji probírat, jak se to povedlo, či nepovedlo. Od některých čtenářů chodí takové milé spontánní a různorodé zprávy, které mě hodně obohacují. Velmi zajímavé jsou pak zpětné vazby od pamětníků z kraje, kteří tu třeba i několik desítek let nebydlí a díky knize mohou zavzpomínat. Volal mi třeba 93letý pán, který knihu dostal darem a vrátil se díky ní do dětství, k příběhům, které on sám slýchal jako malý kluk. Zároveň mi mohl upřesnit pár věcí – třeba že lidé brodili Berounku a chodili na hřbitov do Nezabudic, protože u Branova v těch letech hřbitov ještě nestál.

Vyjde pak na základě těchto podnětů nějaká opravené reedice?

Ono toho naštěstí nebylo moc, ale už lehce přemýšlíme o tom, jak dál, protože náklad je téměř rozebraný. Takže přemýšlíme o dotisku a o případných úpravách.

Díky Vaší knize si čtenář uvědomí, jak rychle a významně se krajina kolem nás proměňuje. Co Vás motivovalo vybrat si zrovna toto téma, tuto dobu?

Mně vedle zmíněné proměny krajiny fascinuje i to, že se o té proměně vlastně moc neví. Že lesů nebylo zdaleka tolik, protože jich většina padla na výrobu dřevěného uhlí, že životní nouze dohnala řadu lidí k pytláctví. Mrzí mě, když jsou tyhle zásadní věci spojené s krajem zapomínány, že vzpomínky na to vymírají s pamětníky. A přitom mi přijde, že když o tom člověk začne mluvit, tak to lidi ohromně zajímá. Takže zájem tam je, ale jde o to dát k němu podnět – třeba i formou knihy.

Ráda bych se teď chvíli věnovala i Vaší první knize Křivoklátsko – Cesta do duše krajiny. Nejedná se o klasického průvodce, popisy cest se prolínají s Vašimi myšlenkami, dojmy, pocity a v neposlední řadě atmosférickými fotografiemi. Co Vás fascinuje na Křivoklátsku, proč jste mu věnoval svou knižní prvotinu?

Nejvíc mě fascinuje hledat divokost, která se tu skrývá často hned za rohem. Z ní pak sálá, jak je ta krajina zachovalá, čistá, ale i rozervaná, syrová a divoká. Můžeme tu obdivovat buližníkové skály, rozeklaná údolí a divoké potoky. Fascinovala mě už od dětství, kdy jsme jako děti na celý den utíkali do lesů, prozkoumávali je, bloudili v nich, objevovali zajímavá místa. Když jsem dospěl, tak jsem se začal ptát. Co to vlastně bylo za místa? Chtěl bych je objevit znovu, vrátit se a zamyslet se nad nimi jinak. Ta krajina mi hodně dala i v těžkých časech, kdy jsem se vracel, abych si odpočinul a načerpal sílu. Svou knihou jsem se té krajině snažil svým způsobem odvděčit.

Vy rád chodíte mimo značené trasy.

Pořád. Jakmile člověk potká někoho dalšího, pomyslí si sakra, je to tady moc frekventované, rychle pryč.

Jsou nějaké místa, která tu máte úplně nejraději?

Jsou. Jedno z nich je kousek od Březové, odkud pocházím, skála Výrovka. Při silnici je tu hned několik dalších buližníkových skal, na které se dá dost snadno vylézt; tam jsem rád trávil čas, pracoval, pil čaj, poslouchal večerní les. Pak mám moc rád všechny ty výhledy na Berounku. A nikdy se nenabažím koupání pod Týřovickými skalami. Těch míst je strašně moc, o některých bych správně ani neměl mluvit (smích).

Jsou ještě nějaká místa na Křivoklátsku, která nemáte prozkoumaná?

Jedna část je pro mě pořád celkem neznámá, sice ta severní, mezi Lány a Rakovníkem. A samozřejmě Lánská obora, tam bych se někdy hrozně rád dostal! Jedna taková nabídka mi popravdě přišla, zatím se to neuskutečnilo, ale rád bych.

Tak to pak hlavně zdokumentujte a zařaďte do nové knihy, to by jistě zajímalo mnoho lidí! Mimochodem, co si myslíte o záměru vytvořit z Křivoklátska národní park?

Já patřím k té skupině, co je napůl cesty. Nejsem extrémní příznivce ani odpůrce. Ale upřímně, více jsem se nad tím nezamýšlel vzhledem k tomu, že v dotčené lokalitě nebydlím. Samozřejmě bych chtěl, aby ochrana krajiny byla co nejlepší, ale zároveň také, aby se lidem, kteří tam žijí, žilo dobře. Musel bych si o tom víc nastudovat, vyslechnout si názory obou stran.

Vy tedy už nebydlíte na Křivoklátsku.

Ne, bydlím na okraji Křivoklátska. V Březové to bylo o něčem jiném, tam ta krajina byla hned za zahradou, odkud jsem mohl vidět Velíz a lesy, sledovat dráty vysokého napětí směrem na Vlastec, kde zapadalo slunce, a představovat si, že se tím směrem někdy vydám.

Však jste se vydal! (jedna kapitola knihy je věnována právě této cestě)

Ano, chtěl jsem tomu věnovat jednu kapitolu, protože mi přišlo zajímavé, co se mezi těmi proseky objeví za výhledy.

Jsou v republice ještě jiná místa, která by vás podobně fascinovala?

K žádnému nemám tak hluboký vztah, žádné jiné mi tolik neimponuje. Najde se u nás samozřejmě mnoho nádherných míst, ale pro mě osobně žádné takové – právě kvůli tomu vztahu.

Čemu to přikládáte? Tomu, že jste tu vyrůstal?

Určitě. Vzpomínkám na dětství, tomu, jak jsem byl s tou krajinou odjakživa spojený, podnikal noční výlety, stavěl bunkry ve stromech, nalézal vzácné artefakty jako jelení paroží, sjížděl na kole lesní cesty. My jsme v té krajině s kamarády vlastně trávili veškerý volný čas. To asi ani nešlo se s tou krajinou nepropojit.

Navzdory tomu to tak každý nemá.

To nemá. Ale on možná každý v té přírodě netrávil tolik času.

Ale u vás možná hraje roli i to, že jste se vrátil. Mnoho lidí se přestěhuje, málokdo se vrací takto introspektivně ke svým kořenům.

Pravda je, že ani ve svém okolí o nikom nevím. Já na to rád vzpomínám a je to pro mě silné téma, nedokáži si představit, že se tam vracet nebudu. Hodně lidí asi řeší spíše přítomnost a budoucnost, nemá na minulost čas, což je na jednu stranu dobře. Nikoho bych za to nekritizoval. Hledět kupředu je důležité pro osobní růst, ale vnímám, že je podstatné připomínat si, odkud a z čeho pocházíme.

Já to vůbec nemyslím jako kritiku, jen mi Váš přístup vlastně připadá dost ojedinělý. Souvisí to trochu i s tím, jak jste říkal o tom, že se postupně vytrácí paměť krajiny.

Kolem nás je totiž hrozně moc podnětů. Hlava je nedokáže roztřídit na to, co je důležité a co ne, co uložit hluboko do paměti a čím není potřeba se více zabývat.

Mělo by také zaznít, že také skládáte hudbu. Jakou?

Snažím se! Jsem úplný samouk, zkouším to odmala. Když mi bylo tak čtrnáct, patnáct a venku bylo ošklivo, tak jsme s kamarádem sjížděli na satelitu různé TV pořady, hlavně německé, kde zněla klubová elektronická hudba. To nám přišlo děsně cool, protože to nikdo jiný neposlouchal. Líbilo se nám být trochu jiní, divní. Elektronická hudba mě hned od počátku chytla, ale nikdy jsem nemyslel, že by bylo možné ji produkovat. Dostal jsem se k tomu přes kamaráda a dělám to do dneška. Tvořím elektronickou hudbu od ambientních ploch po soundtrackové, meditativní věci, které skládám na starých syntetizátorech, až po hudbu taneční. Dřív mě bavilo vystupovat, hrát jako DJ, teď už mě to tolik neláká – začal jsem totiž nesnášet ponocování. Přijde mi, že se skládání hudby hezky spojuje s psaním. Hudba může fungovat jako soundtrack, pomáhat dotvářet příběh a atmosféru.

Je Vaše hudba někde volně dostupná?

Většinu věcí dávám na SoundCloud, kde se dám najít jako Martin Kuška nebo jako Goodbye Mirage. Pár vinylů a kazet je i ke koupi ve fyzické formě. Na téhle scéně jsou kazety docela cool, mají správně vintage, teplý zvuk, k té elektronické hudbě se to docela hodí.

Pomalu se chýlíme k závěru, kdy se vždy ptáme na knihy. Máte své oblíbené autory, kteří Vás inspirovali, ke kterým se rád vracíte?

Peter May, Michael Connelly – já mám docela rád detektivky s dobrou atmosférou. May skvěle popisuje život ve Skotsku, pálení rašeliny, těžký život usedlíků, to je mi blízké. A Connellyho Harry Bosch, syrové příběhy detektiva z L. A., mě baví velmi. Mimochodem na jeho motivy vznikl i seriál, který vnímám jako hodně povedený.

Jsou to zároveň autoři tří knih, které byste si vzal na opuštěný ostrov?

Asi ano, protože se k těm jejich knihám vracím. Tak proč se k nim nevrátit na opuštěném ostrově? Třetí kniha by byla Já, poutník od Terryho Hayese. Je to sice šílená bichle, na tom ostrově by se s ní dalo vymýšlet i něco jiného! Ale oheň bych z nich tedy dělal nerad.

Chtěl byste na závěr rozhovoru něco dodat?

Rád bych poděkoval čtenářům – za čtení mých knih i za zpětnou vazbu, které si vážím, panu Machartovi, který mi umožnil se v knižním světě realizovat, a také všem, kdo mi s knihami pomáhají.

Kdyby se vás chtěl někdo se zpětnou vazbou obrátit, jakým způsobem je to možné?

Buď přes Soundcloud nebo na e-mailu martinkuskacz@gmail.com.

Autor rozhovoru: Michaela Škeříková

Autoři fotografií: Jakub Onderka a Jakub Kosnar