Hamplova vila tu stojí již 90 let. Jaký je její příběh?

V Berouně pod Dědem, na bývalé vinici, stojí vila. Kdyby její zdi mohly vyprávět, naslouchali bychom příběhům o tom, jak se zde scházeli místní umělci a literáti a jak sem na návštěvu jezdíval Jaroslav Seifert. Ale že její zdi mluvit nemohou, musíme si vystačit se vzpomínkami pamětníků a památkami, které z dané doby zbyly. V jednom z předchozích článků jsme si připomněli berounského spisovatele Františka Hampla, od jehož narození v srpnu 2021 uplynulo 120 let. Právě on byl majitelem vily, ve které se svou ženou hostili nejednu významnou osobnost.

Hamplova vila tu stojí od roku 1931, roku 2021 tomu bylo právě 90 let. Vyrostla jako první ze tří vil, které navrhl dnes už spíše zapomenutý architekt původem z Berouna, Jan Slavík. Tyto tři domy byly jeho vůbec první zakázkou poté, co roku 1930 absolvoval speciální školu pro architekturu na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ale o něm si více povíme někdy příště. Nás teď zajímá především to, že ze tří vil byla za nejzdařilejší považována právě ta Hamplova. Stala se zároveň první funkcionalistickou vilou v Berouně. Výjimečnost Hamplovy vily je dokladem, že Slavíkova práce stojí za pozornost pro svoji kvalitu a průkopnický význam.

František Hampl pěstoval přátelství s literáty a výtvarníky již od roku 1929, kdy v Berouně vznikl Klub přátel umění. Tento spolek byl přímým předchůdcem tzv. Podbrdské kulturní pospolitosti (PKP), sdružení podbrdských umělců a literátů, jehož cílem bylo organizovat kulturní práci na Podbrdsku. Předsedou PKP se stal berounský akademický malíř Václav Živec, místopředsedou první berounský profesionální knihovník Josef Poch a jednatelem právě František Hampl. Ten patřil, spolu s J. Pochem, k hlavním iniciátorům akcí PKP. Ačkoliv se PKP později rozpadla, mimo jiné pro názorové rozdíly, nelze jí upřít značné zásluhy v oblasti kultury a umění na Berounsku a Příbramsku.

Právě díky PKP se Hampl setkal s J. Slavíkem, ale i dalšími budoucími hosty jeho vily. Společnost, která se zde scházela, pojilo přátelství pramenící ze stejných názorů na kulturu, literaturu i na život vůbec. Mezi výtvarníky, kteří zde pobývali, patří zmiňovaný Jan Slavík, Václav Živec, Miloš Antonovič, Jiří Jelínek, Karel Minář či Zdeněk Dvořák. Dodnes zdobí stěny domu jejich obrazy, které Hamplovi věnovali. Z literátů bychom zde mohli potkat např. básníka Františka Branislava, Ladislava Stehlíka, Františka Halase či Jaroslava Seiferta. Právě J. Seifert zvěčnil své vzpomínky na pobyt u Hamplových ve svém díle.

Na zahradě vily, výš ve stráni, stál ještě malý domek ve stejném stylu, určený pro delší pobyt hostů. Sem Hampl v létě roku 1940 pozval J. Seiferta s rodinou na prázdniny. Jelikož Hampl patřil za války k aktivním členům odboje, zavítalo do vily pod Dědem také gestapo. Ale i přes tyto “návštěvy” se podařilo dodnes zachovat památník, který manželům Hamplovým sloužil jako jakási návštěvní kniha. V této knize je vlastní rukou napsaná původní verze básně J. Seiferta Domek ve psím víně. Seifert touto básní na rozloučenou v srpnu 1940 vyjádřil náladu onoho léta doprovázející úzkost, kterou na mnoha místech při procházkách v okolí Berouna připomínaly vyvrácené betonové bunkry. Báseň pak byla publikována hned v září v deníku Národní listy. Hampla Seifert zmiňuje také v povídce Co si vzít do hrobu z knihy Všecky krásy světa.

V zahradním domku pobýval také pražský malíř Z. Dvořák se svou ženou. Bylo to v době, kdy pracoval na štítu tělocvičny berounské obchodní akademie. V září 1939 však domek zabavili němečtí vojáci pro důstojníka, který se vracel „z vítězného tažení do Polska“ a tak jej Dvořákovi museli opustit. Za zmínku stojí, že do vily docházel také Václav Talich, jehož autogram doplněný notovou osnovou s prvními takty Smetanova Vyšehradu nechybí v pamětní knize. Kromě památníku se zachovala i řada snímků nejen umělců samotných, ale celých jejich rodin. Na zahradě domu si totiž hrály a navazovaly přátelství jejich děti.

Stačilo málo a František Hampl zaplatil za svoji účast v odboji životem. Jeho přátelé z PKP, J. Jelínek, Z. Dvořák či K. Vokáč, však takové štěstí neměli. V roce 1939 udělil prezident Beneš Hamplovi Československý válečný kříž za skutky vykonané za druhé světové války. O tom, co v odbojové organizaci vykonal, ale nikdy nemluvil. Z textů nalezených v jeho pozůstalosti se lze dočíst o činu, kdy pro malíře J. Jelínka (kterého pak umučili v Mauthausenu) sehnal několik dokladů, na jejichž základě bylo možno vyhotovit falešné občanské průkazy. Doklady se mu povedlo vzít z kartotéky bývalých uchazečů obchodní akademie.

Ve vile dnes žije už čtvrtá generace Hamplovy rodiny. Jeho potomci rozšířili i menší domek “ve psím víně” a na zahradě postavili ještě jeden dům. Všichni společně tak pečují o rodinné dědictví a uchovávají vzpomínky na svého předka.