Česká krajina jako historický konstrukt
Možná kolem sebe čas od času slýcháte, jak je ta česká krajina „tradiční“ a krásná a jak by byl hřích „ničit“ ji, například větrnými elektrárnami a podobně.
Zamýšleli jste se však už někdy nad tím, co přesně českou krajinu vystihuje a v čem spočívá ona „tradice“? Vezmeme-li to z historického hlediska, od pravěkých dob v naší kotlině v podstatě nezůstal kámen na kameni. Historická krajina střední Evropy byla mozaikou lesů a stepí, načež přišla první velká změna: zemědělská revoluce.
Praktikovalo se žárové hospodaření, kdy se půda vhodná k obdělávání vytvářela vypalováním. Také se těžil les – zhruba okolo roku 1000 už byla většina našeho území vytěžena. O nějakých hlubokých hvozdech tedy už nemohla být řeč.
Do 19. století tedy už bylo celé naše území kolonizováno: vysazované lesy už v té době byly dominantně jehličnaté, spousta toků byla narovnána a postupně docházelo ke klesání výnosu z plodin.
Další velký obrat nastal od 50. let 20. století: došlo k intenzifikaci a mechanizaci zemědělství, toky řek se nadále narovnávaly, rozorávaly se meze a rušily se remízky… a lidé ztráceli vztah k půdě. Od 70. let také nastal kolaps rybničních systémů, který trvá dodnes, především kvůli masivnímu vysazování kaprů a navážení kravského hnoje, což vede k mizení ostatních organismů.
Jak tedy vypadá ta dnešní česká krajina? Máme kupříkladu nejvyšší podíl zemědělské půdy na podnik v Evropě (152 ha na podnik), což se projevuje typickými obrovskými lány pole obdělávanými jak jinak než pomocí chemie a těžkých strojů. Krajina je rozdělená dopravní infrastrukturou – dálnicemi, silnicemi a železnicí, což způsobuje její nepropustnost nejen pro zvířata, ale i pro lidi. Půda je vlivem nadměrného hnojení přesycena živinami a znečištěna agrochemií. Kromě toho je extrémně ohrožena erozí a utužováním. Tím logicky klesá biodiverzita (například pokles populace ptáků v zemědělské krajině o 31,7 % od roku 1982 je alarmující) a život se z krajiny čím dál rychleji vytrácí…
V současné době by tedy bylo mnohem příhodnější a přínosnější mluvit o obnově, nikoli záchraně krajiny – není už totiž moc co zachraňovat. A postupně přicházejí pozitivní zprávy: zavádějí se nová pravidla pro zemědělce, zvýhodňují se ti menší, v platnosti je protierozní vyhláška a do krajinných opatření se investují peníze vybírané od největších znečišťovatelů. Také se podporuje tvorba vodohospodářských studií a z Evropské unie přichází Nařízení o obnovení přírody, které snad brzy vejde v platnost.
Z toho je patrné, že ty nejužitečnější změny jsou ty systémové – jako jednotlivci zmůžeme něco, ale jen málo. Zásadní je vyvíjet politický tlak a zajímat se.
Doporučujeme ke čtení:
Matoušek, Václav: Čechy krásné, Čechy mé
Kovář, Pavel: Ekosystémová a krajinná ekologie
Ložek, Vojen: Geodiverzita a hydrodiverzita
Zdroj: Abel, Martin: Podrobená česká krajina (přednáška 17. 1. 2024)
Autor článku: Mgr. Tereza Micková
