Mgr. Hana Ludvíková a jejích 38 let v berounské knihovně
V letošním roce završila Mgr. Hana Ludvíková své působení v berounské knihovně odchodem do důchodu. Vzhledem k tomu, že v této instituci pracovala od roku 1982 a v období od r. 1992 do roku 2018 působila i v pozici její ředitelky, jedná se jistě o významný moment nejen osobní, ale i profesní rekapitulace. 38 let je dlouhá doba, za kterou nejen berounská knihovna urazila dlouhou cestu.
Hanko, napadá mě tisíc otázek, na které se tě chci optat, a proto začnu asi raději chronologicky. Jak jsi se vůbec dostala ke knihovnictví, čili proč jsi si vybrala studium tohoto oboru?
Od samého počátku mě bavily humanitní předměty, zejména čeština. To rozhodlo o mém studiu na gymnáziu právě ve třídě s tímto zaměřením. Když jsem se pak měla rozhodnout, kam dále, zjistila jsem, že na Filozofické fakultě UK v Praze existuje obor vědecké informace a knihovnictví. To mě zaujalo, i když jsem o obsahu studia neměla nejmenší představu.
Jaké cesty tě dovedly právě do berounské knihovny? A jaké bylo tvé první setkání s tvou budoucí, osudovou knihovnou? Pamatuješ si svůj první pracovní den?
V rámci každého ročníku jsme měli na vysoké škole povinné 4 týdny odborné praxe. Oslovila jsem tehdy ředitelku berounské knihovny, paní Novotnou, zda bych zde povinnou praxi mohla absolvovat. Odpověď byla kladná, a já tedy v září 1979 poprvé překročila práh této instituce. Můj první dojem bych charakterizovala jako šok. Tak malinkou půjčovnu pro dospělé jsem do té doby snad nikdy neviděla! Budova byla ve velmi špatném stavu. Už tenkrát byl připraven projekt na kompletní rekonstrukci!
Celý kolektiv včetně ředitelky mě ale moc hezky přijal a já jsem v Berouně následně absolvovala všechny další praxe. Nakonec jsem do berounské knihovny nastoupila po absolvování vysoké školy v červnu 1982 jako vedoucí výpůjčních služeb.
Sametová revoluce byla velkou změnou celospolečenskou, knihovnictví nevyjímaje. Jak moc politické změny “otřásly” tímto oborem? Co mělo zásadní vliv na chod právě berounské knihovny?
Sametová revoluce byla velkým mezníkem v novodobé historii země. Pochopitelně se odrazila ve všech oblastech a samozřejmě knihovnictví nebylo žádnou výjimkou. Knihovny se mohly zbavit své „politické“ role, konkrétně v berounské knihovně nastalo velké vyřazování politické literatury, bylo zrušeno oddělení politické literatury. Byla to krásná doba a já jsem moc ráda, že jsem zažila vlnu euforie a očekávání.
Pak ovšem nastala 90. léta, kdy musely nejen knihovny bojovat o „své místo na slunci“. Byl kladen velký důraz na úsporu finančních prostředků, byla bagatelizována úloha knihoven a jejich role. Do té doby dobře fungující střediskový systém knihoven byl některými novými obecními samosprávami zpochybňován…
Do toho všeho na jaře r. 1991 onemocněla paní ředitelka Novotná. Před odchodem na neschopenku mi předala, jako její zástupkyni, několik úkolů, které mám vyřídit. Nikdo nepředpokládal, že se do knihovny už nevrátí – rok byla v pracovní neschopnosti a potom odešla do invalidního důchodu.
Já jsem byla celý rok ve funkci zástupkyně ředitelky, na jaře v r. 1992 byl vyhlášen konkurz na pozici ředitelky, do kterého jsem se přihlásila. Do funkce ředitelky, tehdy ještě okresní knihovny, jsem byla jmenována k 1. 5. 1992.
Ve vedoucí pozici jsi strávila dlouhou řádku let. Jistě to spolu neslo mnoho svízelných situací a momentů. Můžeš s námi zavzpomínat?
Jak říkáš „svízelný“ byl už samotný začátek, kdy jsem musela řešit snížení rozpočtu o více než 20 %. Nastalo velké omezení nákupu knihovního fondu a shánění sponzorů. Nutno podotknout, že jsem měla zodpovědnost nejen za berounskou knihovnu, ale zároveň za všechny profesionální i neprofesionální knihovny tehdejšího okresu Beroun. Berounská knihovna vyplácela všem mzdy a hradila nákup knihovního fondu. Protože se finanční situace nelepšila, i přesto, že knihovna pronajímala část svých prostor či zřídila antikvariát, začala jsem ve spolupráci s tehdejším okresním úřadem jednat o převodu knihoven na jednotlivé obce. Znamenalo to jednání se všemi samosprávami, které nakonec dospělo k tomu, že k 1. 1. 1994 byly převedeny všechny knihovny, kromě berounské, pod příslušné obce. Město Beroun pak převzalo knihovnu k 1. 4. 1994.
Řada berouňáků jistě pamatuje přestěhování z Duslovy vily do prostor v bývalých kasárnách. Jak to tenkrát probíhalo? Jak se stalo, že se knihovna usídlila právě v kasárnách? Byly i jiné možnosti?
Jak jsem se již zmínila na jiném místě, už od 80. let existoval projekt na rekonstrukci Duslovy vily. K její úplné realizaci ale nikdy nedošlo. To se samozřejmě projevilo na technickém stavu budovy, který se stále zhoršoval. Navíc už bylo patrné, že budova potřebám knihovny nevyhovuje. Nastala tedy otázka, jak situaci řešit. Návrhů bylo několik, slibně vypadal zejména návrh na rekonstrukci budovy kina a jeho tenkrát ještě pobočné budovy na multifunkční zařízení kina a knihovny, bohužel na něj ani tentokrát nedošlo. Návrh na prozatímní přestěhování knihovny do přízemí obytného domu v Hlinkách byl pro knihovnu absolutně neakceptovatelný.
Po zrušení vojenské posádky v Berouně byl Městu předán areál bývalých kasáren. Tehdy padlo rozhodnutí o přestěhování knihovny do jedné z budov.
Přestěhování knihovny do kasáren asi nebylo úplně jednoduché. Co všechno tomu předcházelo a jak vše probíhalo? Sama si pamatuji, že knihovna se otevřela později, než bylo původně avizováno.
Stavební práce a následné stěhování knihovny bylo naplánováno na r. 2002. Všechno probíhalo podle plánu až do osudného léta, kdy postihla naši republiku ničivá povodeň. To samozřejmě všechny práce zdrželo. Knihovna tak místo původně avizovaného začátku září zahájila provoz až na samém konci října 2002.
Přestože jsi měla jednu jistě nelehkou rekonstrukci knihovny za sebou, na samém sklonku své ředitelské funkce jsi se pustila do plánování rekonstrukce nové. Přestože do dnešních dní se s rekonstrukcí ani nezačalo, ty jsi byla přítomna již u přípravných prací. Co všechno to pro tebe znamenalo?
Po přestěhování knihovny do kasáren jsem byla zástupci zřizovatele ujišťována, že rekonstrukce budovy bude dokončena v horizontu 2 – 3 let, což se, jak je patrno, nestalo. Plány a záměry na další využití budovy se stále měnily… Postupem času přestávaly prostory knihovně kapacitně stačit. Až někdy v r. 2016 se začalo „blýskat na lepší časy“. Začala se připravovat projektová dokumentace, podle níž by knihovna měla využívat celé další patro, přičemž by mělo být jedno patro ještě přistavěno. To mě naplňovalo optimismem, domnívala jsem se, že tomuto záměru nestojí nic v cestě. Dokonce byl již stanoven termín zahájení rekonstrukce, ten byl sice několikrát posunut, ale nejzazším datem byl únor 2019. Jak to dopadlo, víme všichni…
Dokážeš říci, na co nejraději vzpomínáš? Při knihovnických setkáních jsi vždy ráda vyprávěla veselé historky z dob minulých. Byla by některá, o kterou by ses ráda podělila s našimi čtenáři?
Vzpomínek všeho druhu mám spoustu. Jak léta běží a člověk stárne, na to špatné zapomíná a připomíná si spíš ty pěkné momenty. Ráda vzpomínám například na setkání s bývalými pracovnicemi, která jsme čas od času organizovali. Krásné vzpomínky mám i na naši první větší celodenní akci Knihofest. Jak jsem ale už zmínila, vzpomínek je celá řada.
Berounskou knihovnou prošla velká řada zajímavých osobností, ať už při besedách, oslavách nebo vlastních akcích. Chtěla bys na někoho obzvlášť vzpomenout?
To je moc těžká otázka, nerada bych na někoho zapomněla, protože těch osobností, se kterými jsem se setkala, byla celá řada. Ráda bych ale za všechny jmenovala pana Jiřího Kahouna, kterého jsem považovala za našeho „dvorního“ spolupracovníka. Vždy ochotný, příjemný, milý, je mi moc líto, že již několik let není mezi námi…
Dokážu si představit, že ani budoucí vývoj knihovny, přestože již v ní nepracuješ, ti není lhostejný. Máš nějaké přání, které bys svým bývalým kolegyním popřála?
Z mých předešlých odpovědí je patrné, co odpovím. Udělalo by mi radost, kdyby se podařilo rekonstrukci budovy dovést do vítězného konce, aby knihovna dostala důstojnější a příjemnější podmínky pro svůj další rozvoj. Všem bývalým kolegyním (i kolegovi) přeji, aby je práce těšila a bavila.
Jak teď trávíš čas v zaslouženém důchodu? Máš širokou rodinu, malou vnučku, pejska… tak jen s knihou v ruce to asi nebude, že?
Všechny jmenované varianty platí… Právě rodina a přátelé mi pomáhají alespoň na chvíli zapomenout na to, v jaké divné době to žijeme. Věřím ale, že i toto období překonáme a vrátíme se k trochu normálnějšímu životu. Všem bych nám to moc přála.
A na závěr naše tradiční otázka – jaké tři knihy by sis vzala na opuštěný ostrov?
Protože jsem pragmatik a nerada se znovu vracím k již přečteným knihám, určitě bych si s sebou vzala nějakou příručku, jak přežít v přírodě a jak se z toho nezbláznit!
Autor rozhovoru: Lada Čubová