Fotografka Irena Bucharová a její Fotoblázinec

V Berouně žije od roku 1985. Je nadšenou fotografkou, někdejší členkou berounského fotoklubu a organizátorkou festivalu Fotoblázinec, který ve spolupráci s naší knihovnou pořádá již od roku 2010. Proto jsme ji během září trochu vyzpovídali.

Kde se vzala myšlenka pořádat Fotoblázinec a jaké byly začátky?

V roce 2010 jsme se domluvili s Petrem Jílkem, že uspořádáme fotofestiválek zaměřený ne na techniku, ale na fotografie a jejich autory. Bez důrazu na adjustaci fotek, tak aby bylo možné se jeden den setkat a o fotkách si povídat. Bylo milé, že nám knihovna vyšla hned vstříc, a tak už letos bude osmý ročník.

Proč právě „Fotoblázinec“?

Zmínila jsem nenáročnou adjustaci fotografií, tři metry šňůry pro každého autora. A také tematická rozmanitost, Fotoblázinec nikomu neklade další podmínky, je otevřen všem úrovním pokročilosti a všem tématům. Pro někoho první prezentace fotek vůbec, pro někoho pouhé zpestření pokročilého fotografického života.

Dokážeš odhadnout, kolik fotografů už se během Fotoblázince v knihovně představilo? Máš zpětnou vazbu a povědomí o tom, zda některým účast třeba významně pomohla v rozvoji?

Každý ročník na festivalu vystaví své fotky mezi 20 a 30 fotografy, za dobu trvání festivalu se představilo 167 vystavujících z Berouna, okolí i ze vzdálenějších koutů republiky, ano až z Aše. Tento počet ale neodráží přesný počet fotografů, protože jako dobří holubi se mnozí fotografové účastní opakovaně. Zrovna u nich je zajímavé sledovat jejich vývoj. Stačí nahlédnout do galerie Fotoblázince na našem webu www.fotoblazinec.cz.

Jak ty jsi se dostala k focení?

Dostala jsem svůj první fotoaparát Smena 8M, když mi bylo 14, a rodiče mne rychle poslali do fotoklubu v Grébovce, abych se něco naučila a nemuseli platit za vyvolávání filmů a fotek v tehdejším fotolabu. Postupně jsem se naučila si filmy vyvolávat, pořídila si fotokomoru v koupelně, typicky. Později přišla možnost brigád, a tak i první zrcadlovka a fotokomora ve spíži, malá, ale trvalá. A s přelomem tisíciletí jsem přešla na digitální fotografii. Už bych se nevracela k filmu, digitál hned ukáže výsledek a už při focení poskytuje široké možnosti experimentu.

Co fotíš nejraději?

Lidi, nekonečné téma, a jejich tváře a příběhy. Krajiny, nejen z cest, miluji zajímavé světelné podmínky a kompozice. Zátiší, většinou nalezená, nejlépe s příběhem nebo vtipem. Jsem spíš chytač než stavěč.

Co děláš po zbytek roku, když zrovna neplánuješ nový ročník Fotoblázince?

Kromě focení také maluji, nejvíc mne oslovil akvarel, ale tak trochu po svém si to zkouším. Jsem v souladu se Školou vidění nedávno zemřelého Radoslava Kutry, školou blízkou impresionismu. Navštěvuji už několik let kurzy Marie Smetanové (jeho studentky) v Tetíně a v lednu budu mít i výstavu maleb v Berouně, HD.

Jakou nejbláznivější věc jsi udělala kvůli fotce?

Jeden moment byl v Indii, kde jsme se s kamarádkou zúčastnily v řadách diváků býčích zápasů. Cílem bojovníků s býky není býka porazit, je potřeba jej dohnat v dlouhé, nepříliš široké uličce a sebrat mu ozdobu z rohů, popřípadě se na něm svézt. Je to rychlé, napínavé a nepředvídatelné. Ohrada mezi býkem a diváky je vytvořena z dřevěných latí a pletiva, ochrana tedy jen decentní, záběr na býka je nejlépe tváří v tvář, ale co byste pro fotku neudělali…

A druhou, už méně riskantní věc – dostala jsem ve škole U3V za úkol vyfotit netradiční portrét ve stylu Unfocused. Takže každý, kdo k nám přišel, dostal na hlavu poloprůhledný kýbl z Ikea. Série měla úspěch, i byla loni vystavena ve studentské projekci U3V v Chomutově.

Jsi členkou skupiny FotoJezinky. Pověz nám o nich něco víc.

Fotojezinky jsou volné fotografické sdružení tří berounských fotografek. Alena Šustrová, Jana Daňková Skořepová a já. Jsme spolu od r. 2009 a v praxi jsme schopné dát jednou do roka společnou výstavu v Holandském domě.

Víme, že ráda cestuješ a významnou částí tvé tvorby jsou právě fotky z cest. Jak snášíš tuhle dobu, která není cestování právě příliš nakloněná? Našla sis nová témata k focení?

Z omezení poslední doby samozřejmě radost nemám. Naposled mne zamrzelo, že byla zrušena, vlastně přesunuta výprava do rumunského Banátu s Jindřichem Štreitem, na kterou jsme se těšila jak malé děcko. Ale témat je vždycky dost, i běžné věci jsou zajímavé, když máte nápad, pak už stačí to správně pojmout a zaznamenat na čip fotoaparátu. Snadno se řekne…

Poslední dobou mne hodně inspiruje hnutí Unfocused čili záměrné využití neostrosti obrazu. K tomu mne přivedl ve škole U3V na VŠE Ladislav Hovorka, náš učitel. Když je fotografie technicky perfektní, je tak zřetelná, že jste s ní často rychle hotovi. Ale když musíte hledat, domýšlet… To baví a každý divák si najde svůj prostor.

Doporučíš čtenářům nějakou svou oblíbenou knihu?

První nápad? Paulo Coelho, četla jsem většinu jeho knih, nejvíc se zapsala Veronika se rozhodla zemřít. Většina lidí se potřebuje vymezit vůči svým rodičům, aby mohla pokračovat do dospělosti. A to je jedno z hlavních témat Veroniky.

A druhý oblíbenec: Scott M. Peck, Cestou nevyšlapanou. Moudrý a hluboký pohled kanadského autora na příběhy a vztahy lidí z běžného života, jako ve všem, najdete si ty svoje. (A moji kamarádi teď pokyvují, „Nojo, ty tvoje příběhy zase…“)

Autor rozhovoru: Iva Stluková