Věra Bočková, laureátka Ceny města Beroun, vede Klub důchodců už dvacet let

Přinášíme vám rozhovor s předsedkyní Klubu důchodců a aktuálně též laureátkou Ceny města Beroun 2021, paní Věrou Bočkovou. Klub důchodců sídlící spolu s knihovnou v budově bývalých kasáren připravuje svým členům (ale i zájemcům z veřejnosti) kulturní a společenské akce, besedy, výstavy a organizuje též poznávací zájezdy. Je dotován městem Beroun, kde působí již 58 let – posledních 20 rozvíjí svou činnost právě pod vedením paní Bočkové.

Zastupitelstvo města Vám letos udělilo Cenu města Beroun za dlouholetou obětavou činnost v čele Klubu důchodců Beroun, který pod Vaším vedením umožňuje starším obyvatelům města aktivní společensko-kulturní vyžití. Jaká byla Vaše reakce poté, co jste se o této poctě dozvěděla?

Já jsem tu zrovna nebyla, když se to projednávalo, dozvěděla jsem se to od své známé. Mě to překvapilo, nejsem ráda středem pozornosti. Myslím, že to, co dělám, dělám pro lidi, jsem zkrátka zvyklá jim celý život pomáhat. Ve svém zaměstnání jsem byla vždy s lidmi v kontaktu, mám je ráda. Nevím o nikom, kdo by mi vadil či s kým bych nevyšla.

Zmínila jste své zaměstnání – prozradíte nám, jaké to bylo?

Jako mladá jsem chodila na brigády svazu mládeže. Pak jsem dostala místo v Tesle ve Strašnicích a pak na úřadu tamtéž, kde jsem vydávala občanské průkazy a vojenské knížky. Ta práce mě bavila.

Vím, že máte několik dětí a mnoho vnoučat. Povíte nám o nich něco?

Vdávala jsem se v 19 letech, v 21 se mi narodil syn a do 5 let jsem měla děti tři. Manžel byl na voják z povolání. Po jeho přeložení do Berouna jsme tu i dostali byt. Od té doby jsem pracovala na poště – celých 40 let. Manžel mi umřel brzy, v 57 letech. Takže už jsem 31 let vdova. Děti už jsou všechny v důchodu. Nejmladší syn ještě pracuje – u policie, dcera byla prodavačka a nejstarší syn byl celý život mistrem v železárnách. Vnoučat mám osm, pravnoučat už jedenáct.

To je početná rodina! Scházíte se někdy všichni dohromady?

O mých narozeninách v červnu, což se hodí, protože můžeme být na zahradě. Sejde nás tam ke 30.

Jste narozená v červnu, jaké jste znamení?

Blíženec.

Tak to sedí, možná proto máte tak blízko k lidem.

Možná. Já na tohle moc nevěřím. Snažím se prostě s každým vyjít. Já mám takový obyčejný život.

Obyčejný, ale naplněný.

To ano. Z dětí, vnoučat i pravnoučat mám velikou radost.

Máte děti blízko?

Syny ano, ale dcera je už přes 40 let provdaná na Moravě.

Přijde mi, že jste přirozeně společensky angažovaná – tak tomu bylo zřejmě vždy?

Vlastně ano. Byla jsem členkou KSČ, dostala jsem pozvání k ministrovi, na hrad… Když manžel zemřel, ze strany jsem se odhlásila – ne, že bych změnila názory, ale nechtěla jsem už sama nikam chodit.

Rozumím. Jak vůbec Klub důchodců v Berouně vzniknul?

Klub důchodců tu funguje už přes 50 let (založen byl 1963). Původní sídlo klubu bylo v domě U Modré hvězdy, pak působil v ulici Na Klášteře, kde ho v roce 2002 vzala velká voda. Dočasně se pak scházel v Litavě, než pan starosta Besser přišel s nabídkou krásných velkých prostor v areálu bývalých kasáren, kde jsme dodnes.

Jste v kontaktu s jinými kluby?

Máme družbu s Dobříší a měli jsme i s Královým Dvorem, ale tam se scházejí stejně jako my ve středu. Ale někteří členové se i nadále připojují k našemu programu, například nedávno jsme jeli společně na Tetín. S Dobříší se navštěvujeme – jeden rok jedeme my tam, druhý zase oni sem. Mnoho let to fungovalo dobře, vzájemně jsme se znali. Teď se pokoušíme po té dvouleté přestávce navázat, kde jsme skončili. Dříve jsme měli družbu i s klubem v Kostelci nad Orlicí, ale kvůli vzdálenosti jsme ji ukončili. Ale jsme pořád v písemném styku. Spolupracujeme se Svazem tělesně a sluchově postižených – jezdíme společně na vycházky i zájezdy.

To je jistě záslužná a smysluplná činnost. Ostatně jsem se doslechla, že jste zorganizovala také sbírku na tornádem postiženou Moravu, je to tak?

Ano, vybralo se celkem 3.900,- Kč. Částku jsme poslali městu Hodonín, aby ji věnovalo škole či klubu důchodců.

Co Vám práce předsedkyně Klubu důchodců přináší?

Práce v klubu mě naplňuje v tom, že se snažíme s lidmi se někam podívat, zorganizovat přednášku, poznávat okolí. Při pandemii jsme se snažili zůstat v kontaktu, to je důležité. Ročně organizujeme 4 zájezdy a 1 několikadenní rekondiční pobyt. Rádi jezdíme do divadla v Praze. Nelíbí se nám ale ty moderní úpravy, sprostá slova a nevhodné kostýmy. Jezdíme proto spíše na Fidlovačku nebo do Žebráku. Zvažovali jsme Plzeň, ale těžko se vybírá.

Jak jste se vůbec stala předsedkyní?

To nebylo nic zvláštního – dostala jsem se mezi nominované a volbou jsem byla vybrána.

Kolik má klub členů?

Teď je to 97, ale bývalo to i 140.

Páni! Na Dobříši mají také tak velkou základnu?

Tam mají dokonce větší, protože tam se mohou členy stát i lidé z okolních obcí. To u nás nejde, ve stanovách je dáno, že členství je pouze pro obyvatele Berouna.

Máte mezi členy i nějaké muže?

Máme jen čtyři.

Může se Vašich akcí zúčastnit i ten, kdo není členem klubu?

Ano, může. Připravujeme si články do Radničního listu, aby o nás lidé věděli.

Co se za těch 20 let nejvíc povedlo?

Jsem ráda, když přijde dost lidí a když řeknou „to bylo hezké, děkuji,“ to mě dojímá a těší.

V září u nás například bylo Dvořákovo kvarteto Českého rozhlasu. Účast byla velká, zúčastnil se například pan senátor Oberfalzer či pan poslanec Skopeček. Starostové města nás také vždy rádi navštěvovali a oceňovali naši činnost i to, jak se tu cítí příjemně.

Jak odpočíváte? Máte nějaké koníčky? Čtete?

Baví mě ruční práce – pletení, vyšívání, šití. Když mi přišel přát pan starosta domů k narozeninám, ptal se, kde mám svoje pracoviště. A já mu ukázala na šicí stroj! (smích) Vždyť já ten počítač ani nemám kam dát. Co se knížek týče, nemám ráda detektivky, mám ráda spíš rodinné příběhy, knížky o životě. Musejí se dobře číst. Dřív jsem četla hodně, teď už tolik ne, hůř vidím.

Paní Bočková, děkuji za rozhovor, ať se Vám daří.

Také děkuji.

Autor rozhovoru: Michaela Škeříková