O hudbě s dirigentem a sbormistrem berounského Slavoše Haigem Utidjianem

Haig Utidjian je britský dirigent, sbormistr a muzikolog arménského původu. Před lety byl pro svůj velký zájem o českou hudbu pozván Jiřím Bělohlávkem na roční stáž na pražskou Akademii múzických umění. Od té doby se jeho vztah k Česku ještě více prohloubil a začal se intenzivně věnovat propagaci české hudby ve světě. V současné době je šéfdirigentem Orchestru a Sboru Univerzity Karlovy v Praze a Symfonického orchestru VŠE v Praze. Jeho cesta vedla až do Berouna, kde působí jako sbormistr pěveckého sboru Slavoš. Pro naši knihovnu na jaře uspořádal online přednáškový cyklus Poklady hudebního repertoáru, který měl u posluchačů obrovský úspěch. 

Jak zpětně hodnotíte cyklus přednášek Poklady hudebního repertoáru? Určitě Vás potěšily velmi pozitivní ohlasy.

Jsem velice vděčen, že mi byla poskytnuta možnost prezentovat své nejoblíbenější skladby a interpretace a podělit se o ně s vnímavými a zvídavými posluchači. Knihovna města Beroun mi dala absolutní svobodu, tudíž jsem se mohl soustředit na skladby, které jsem osobně dirigoval nebo studoval a mohl jsem v některých případech prezentovat i poznatky z vlastního muzikologického výzkumu posledních let. Mohl jsem skutečně vyjádřit vlastní vášeň a nadšení. Radost takto sdílená je vlastně radost zmnohonásobněná! Pozitivní reakce byly povzbuzující, ale skutečné měřítko toho, zdali člověk uspěl či nikoliv, spočívá v tom, jestli si posluchači následně budou chtít tato díla sami vyhledat, věnovat jim čas, poslouchat a užívat si je. Přednáška má sloužit jako stimul, neboť v rámci našich sezení je čas pouze na motivační „ochutnávky“.

Myslíte si, že online forma přednášky může nahradit živé setkání posluchačů s přednášejícím nebo poskytuje tato cesta dokonce nové, nečekané možnosti setkání s hudbou? Může být takovéto pojednání o hudbě náhradou za její poslech v reálné dimenzi?

Omezení spojená s pandemií umožnila, abychom si zvykli na nové způsoby setkávání a sdílení. Od svého pracovního stolu jsem mohl přednášet během několika měsíců několikrát na různých zahraničních univerzitách a zúčastnit se mnohem většího počtu mezinárodních vědeckých konferencí než obvykle. Technologie, jež umožní přístup a dovolí, abychom překonali bariéry vzdálenostní a finanční musí být vítány. I v případě berounských přednášek online formát umožnil, aby přednášky sledovalo i několik zájemců v Praze, včetně těch, kteří by pravděpodobně neměli možnost pokaždé jet do Berouna a zpět. Domnívám se, že tyto výhody nám zůstanou i po pandemii. Navíc na některých online konferencích měli účastníci předem natočit své přednášky a přeposlat je organizátorům pro případ problematického internetové připojení apod.; pozoroval jsem v těchto okolnostech, že úroveň přednášek byla o dost vyšší než obvykle: každý se snažil připravit prezentaci, která byla propracovaná a vizuálně atraktivní, navíc doprovázena mluveným projevem bez opakování či váhání. Na druhou stranu samozřejmě vřelost a lidskost osobního kontaktu má svou hodnotu a osobně si velice cením těchto nenahraditelných kvalit. Přednášení je činnost podobná účinkování hudebníka či zpěváka: je vzrušující a inspirující, když máte před sebou skutečné lidi, jejichž výraz tváře dává zpětnou vazbu a jejichž vřelý úsměv povzbuzuje. A z hlediska posluchače – slova přednášejícího pronesená ve stejném fyzickém prostoru imponují více a dělají trvalejší dojem (ovšem pod podmínkou, že přednášející skutečně promlouvá a nečte z papíru, aniž by navázal oční kontakt). Z těchto důvodů bych řekl, že sice uvítám lepší přístup na akce konající se v různých koutech světa, zároveň by však byla škoda, kdybychom prezenční vystoupení zrušili. V budoucnosti očekávám a uvítám zdravý balanc a rozumnou kombinaci těchto dvou způsobů.

Jak byste charakterizoval Vaši spolupráci s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, který Vás do Česka pozval na první stáž? Co jste si ze setkání s ním odnesl?

Zůstávám nesmírně vděčen panu dirigentu Bělohlávkovi, jenž mě pozval do České republiky a umožnil mi získat velmi cenné zkušenosti. Nicméně z uměleckého a profesionálního hlediska jsem zjistil, že jsem byl v mnohem větším souladu se starší generací českých dirigentů, jako byli např. František Vajnar a především Josef Kuchinka. Zejména v případě pana profesora Kuchinky jsem ihned našel vzor, jak z hlediska techniky manuální komunikace dirigenta, tak z hlediska vyjádření muzikálnosti a především hloubky hudební interpretace. Dlouho poté, co jsem absolvoval stáž na Hudební fakultě Akademie múzických umění, jsem zůstal s panem profesorem Kuchinkou v kontaktu a jsem nesmírně vděčen, že do svých posledních chvil zůstal vstřícný a velkorysý. Domnívám se, že jestli nyní dělám něco lépe, než jsem dělal v minulosti, což velmi ocení muzikanti, s nimiž spolupracuji, toto dlužím především panu profesoru Kuchinkovi. Naštěstí z té generace dirigent František Babický (kterému jsem krátce mohl asistovat v divadle F. X. Šaldy v Liberci) je ještě s námi, a domnívám se, že nyní učí na HAMU. Bylo velké privilegium moci navštívit jeden z posledních koncertů pana dirigenta Bělohlávka (kde dirigoval díla Janáčka a Martinů) a mluvit s ním po koncertu, kdy jsem mu ještě jednou mohl vyjádřit svou vděčnost.

Schází Vám něco v aktuálním repertoáru tuzemských koncertních programů? Třeba více současné hudby? Jaký je Váš postoj k poválečné a současné klasické hudbě?

Velice mne zajímá hudba 20. století i soudobá hudba, bohužel v ČR nemám přístup k muzikantům specializujícím se na tento repertoár, jako jsem míval ve Velké Británii (kde jsem dirigoval mnohá díla Druhé vídeňské školy a několik světových premiér). Ze současných československých skladatelů osobně znám např. Juraje Filase, Milana Igla a Stanislava Poslušného. Bylo mi velkou ctí, že i se svými univerzitními soubory v Praze jsem mohl provést světové premiéry několika děl pana Igla a pana Poslušného a rovněž bylo velké privilegium být přítomen při prvním světovém provedení děl Requiem a Magnificat prof. Filase. Trápí mě však myšlenka, že jsou čeští skladatelé poněkud znevýhodněni v tom, že často nemohou slyšet kvalitní provedení svých děl tak jako jejich vrstevníci například ve Velké Británii či v Itálii.

Hudba je v rámci umění asi ten nejuniverzálnější jazyk, s nadmírou skladeb věnovaných duchovním tématům, jak bylo zřetelné i ve Vašem výběru skladeb pro přednáškový cyklus. Můžete nám něco říct o duchovní dimenzi hudby?

Duchovní dimenze hudby je nepopiratelná, ale nesnadno se popisuje. Sakrální hudba má samozřejmě duchovní dimenzi, už díky zpívanému slovu a liturgickému využívání, které najdeme popsané již v Písmu svatém. Nicméně duchovní dimenzi najdeme i v symfonických dílech a také v komorních a sólových skladbách sekulárních. Myslím, že duchovní hodnota souvisí se skutečností, že prvotřídní hudba není pouze řemeslně šikovně napsaná, nýbrž je výsledkem inspirace, kterou si mnozí z nás dovolují považovat za Boží dar. Přinejmenším díla jako poslední symfonie Beethovenova, Brucknerova a Mahlerova hluboce hledají smysl lidské existence, a to způsobem, který je zároveň intuitivní, intelektuální a vášnivý. Toto hledání je též snahou interpretů. Shodou okolností i dirigent Václav Talich napsal v roce 1953 v dopise svému bývalému žákovi „Hledám, bez konce hledám“ – a to v souvislosti s vlastním studiem partitury Dvořákovy Novosvětské symfonie, jejíž nahrávku již měl dokončenou. A pokud jsou taková veledíla interpretována přesvědčivě, pak i posluchač má dojem, že nějak tato hudba dokáže proniknout do míst lidského vědomí, kam se pouhá intelektuální snaha a schopnost logického pochopení nedostane. Duchovní dimenze hudby možná spočívá právě v té nadpozemské kvalitě, která je téměř mystická a kterou proto nemůžeme analyzovat ani pozitivně popisovat, nýbrž můžeme pouze říct, co není.

Pokud byste měl vyjmenovat 3 skladatele, ke kterým se celý život vracíte, kteří by to byli?

Samozřejmě musím trochu protestovat proti takové otázce! Obvykle jsem zamilován do jakékoliv hudby, kterou aktuálně studuji a diriguji. Nicméně kdybych byl skutečně tlačen do kouta, musel bych určitě zahrnout Bacha, Monteverdiho a Brahmse. Ale potřeboval bych dodat i Mozarta, Beethovena, Debussyho, Duparca, Mahlera, Janáčka, Sibelia a mnoho mnoho dalších.

Dirigenti, k jejichž interpretacím se určitě budete vracet?

Vracím se znovu a znovu k interpretacím Otto Klemperera, Pierre Monteux, Carlo Maria Giuliniho, Michela Corboze i dalších.

Od roku 2001 jste sbormistrem berounského Slavoše. Co Vás vedlo k tomu ucházet se o toto místo a začít při všech svých ostatních aktivitách ještě dojíždět do Berouna? Můžete popsat Váš vztah k městu Beroun?

Se sborem jsem začal v době, když jsem ještě neměl tolik práce v ČR, hned poté, co jsem absolvoval stáž na HAMU. Brzy jsem zjistil, že mi dělalo velkou radost spolupracovat se souborem s velice úctyhodnou historií (Slavoš byl založen v roce 1861, a se sborem byl asociovaný i Bedřich Smetana a další) i báječnou interpretativní tradicí (v kolektivní paměti sboru spočívaly cenné informace např. o idiomatické interpretaci českých písní, kterou bych jinde těžko našel). K tomu všemu to byla parta přátelských, pohostinných a hudbymilovných osob, se silným smyslem pro komunitu a tradici kvality. To mi také velice milým způsobem připomnělo ty sborové kruhy kolem mých rodičů z doby mého dětství na Kypru. Snaha, aby technická a kulturní úroveň sboru mohla být zachována a dál rozvíjena nikdy nekončí a usnout na vavřínech by byl začátek konce; avšak není to pouze dřina, nýbrž přináší také hodně radostných zážitků. A Slavoš je v Berouně předním souborem, který je městem pravidelně zván k účinkování na důležitých akcích jako je zahájení festivalu Talichův Beroun či slavnosti 28. října, ale účastní se také mnoha jiných tradičních vystoupení, např. ve Svatém Janě pod Skalou či na Karlštejně (která jsou vždy vyprodány). Již několik let sbor také spoluúčinkuje v Praze 17. listopadu před Hlávkovou kolejí spolu s dalšími čtyřmi kombinovanými pražskými sbory pod mým vedením. Sbor má také silné vazby s přátelskými soubory na Moravě, v Polsku a v Německu, kde se nám podařilo důstojně reprezentovat město Beroun, jak při koncertních zájezdech, tak při společných vystoupeních v Berouně, kde Slavoš sloužil jako hostitelský soubor. Sbor také pravidelně spoluúčinkuje s dalšími soubory pod mým vedením, což umožňuje, aby kromě skladeb bez doprovodu či s klavírním doprovodem mohl provést větší díla s orchestrem, jako jsou Te Deum a Stabat Mater od Antonína Dvořáka.

V rámci znovuoživení činnosti sboru, která byla přerušena kvůli pandemii, bych velice rád touto cestou povzbudil všechny hudbymilovné čtenáře, aby se neváhali přihlásit, přišli se podívat na naše zkoušky a připojili se. Sbor vřele přivítá nové členy do svého přátelského kruhu!

Jaký je Váš největší sen v interpretační oblasti, který byste si coby dirigent a sbormistr rád splnil?

Neustále se snažím rozšířit svůj repertoár a zároveň se vracím i k dílům, která jsem mnoho let nedirigoval, ve snaze udělat je lépe než v minulosti. Tento proces nikdy nekončí. Doufám, že skladby, která jsem dirigoval před patnácti lety nyní interpretuji lépe. Zároveň jsem rád, že žízeň pro nové skladby a nadšení pro studium dalších děl mám neustále. Například poslední dobou mě zaujala díla severských skladatelů, jako jsou Sibelius a Nielsen; provedl jsem Hymnus Amoris pro sólisty, dva sbory a orchestr Carla Nielsena v Praze, což, jak jsme později zjistili, byla vlastně česká premiéra. Těsně před pandemií jsem nastudoval Søvnen od Nielsena, avšak byl jsem nucen odložit tento koncert kvůli pandemii stejně jako mnoho dalších fascinujících hudebních programů. Jsou také jistá díla, která bych rád dirigoval, ale ještě se na ně necítím dostatečně zralý, jako jsou např. Monteverdiho Nešpory nebo Bachova Mše H-moll. Jsem přesvědčen, že zraji stejně jako dobré víno. Jak říkal Carlo Maria Giulini, „je lepší nespěchat a až budeš opravdu připravený, tato mistrovská díla sama přijdou zaklepat na tvé dveře…“.

Ráda bych se Vás zeptala na Váš osobní pohled na odkaz Václava Talicha, úzce spjatého s Berounem, coby jednoho z nejvýznamnějších českých dirigentů. Jak je Václav Talich vnímán za hranicemi?

Václav Talich bezpochybně reprezentuje něco, co je nyní velmi vzácné. Nenutil, nýbrž inspiroval, čímž má posluchač pocit, že orchestr hraje báječně nikoliv kvůli přísnému dirigentovi, jenž ukazuje doby precizně a preskriptivně, nýbrž jelikož všichni cítí a dýchají stejně a využívají vlastní muzikálnost a vlastní hudební iniciativu v realizaci společného cíle. Ačkoliv Talich nebyl nikdy slavný na světové úrovni jako např. Karajan, fajnšmekři ho znají velmi dobře z jeho nahrávek. Mimochodem, jeho nahrávky symfonie Asrael Josefa Suka či Stabat Matera Antonína Dvořáka jsou, dle mého názoru, nepřekonatelné a já jsem je znal velmi dobře dokonce předtím, než jsem dorazil do České republiky. Nezapomeňme také, že jeho žáci Vilém Tauský (s nímž jsem studoval) a Sir Charles Mackerras byli oba velmi aktivní při propagaci české hudby ve světě. I já se svým skromným způsobem se snažím dělat totéž.

Autor rozhovoru: Pavlína Kořínková