Berounský spisovatel, nakladatel i překladatel Tomáš Weiss
Autor básnických sbírek Orchestr kostitřase, Neděle sv. Snipera a Postkomunismus: záškrt a knižního rozhovoru s českým spisovatelem Jáchymem Topolem. Editor internetového magazínu OKO knižního obchodu Kosmas. Sám svého času nakladatelem. A také překladatelem ze slovenštiny. To vše je Berouňák Tomáš Weiss (*1966).
Tomáši, je něco, na co bych v tvém portfoliu činností a zájmů zapomněla?
Takhle, když to vyjmenuješ, tak vypadám jako nějakej hyperaktivní. Jenže – kniha básní už dlouho žádná a nakladatelství bez novinek už taky pár let. Ale přece jen – moc rád jsem psal a občas ještě píšu recenze na knihy.
V Berouně jsi založil nakladatelství s názvem Za tratí. Jak jsi se k tomu dostal a jak fungovalo?
Dostat se k vydávání knihy je nejsnazší věc na světě. A fungovalo to podle jednoduchého pravidla – vydávat jen to, co 100% chci vydat já sám. A tak jsem vydal 500 ks knihy od titulu a měl to spočítaný tak, že když se to všechno prodá, budu na nule. Byl to koníček a ne vážný nakladatelování. Ekonomicky to samozřejmě drhlo, ale bavilo mě to. Mluvím v minulém čase, protože každá sranda má svůj konec- Za tratí vydávalo v letech 2009 – 2013, od té doby se některé knihy snažím už jen doprodat. Bylo jich nakonec dohromady devět a dvě CD k tomu.
V čem spočívá činnost nakladatele? S jakými úskalími se potýká? Zároveň co hezkého ho na té “cestě” potká?
Člověk si zařídí živnost a požádá Národní knihovnu o přidělení kódu ISBN. No a pak je dobrý mít na začátek pár desítek tisíc a pustit se do toho. Ten výběr a příprava knihy je moc pěkná práce. V mém případě s opravdu přijemnejma lidma. Pak ale přivezou knihu z tiskárny a začíná vyšší dívčí – prodej. Jak dát o knize vědět? Jak ji dostat k těm správným lidem? Ale i to patří k nakladatelství. To je na tom vlastně docela napínavý – ten proces od vyhlédnutí knihy až po chvíli, kdy ji čtenář v knihkupectví nebo v e-shopu zaplatí. A hlavně pak přečte – a dá třeba i nějak vědět, že to bylo ono.
Jsi autorem knižního rozhovoru s Jáchymem Topolem. Můžeš zavzpomínat?
Rok 1999, oslovení Jáchyma, se kterým jsem se neznal, překvapivý souhlas– a pak možnost vést rozhovor s interesantním člověkem. Jáchym Topol je podle mě nejen nejtalentovanější český spisovatel po roce 1989 (on je tedy dnes už bez přehánění autorem evropským), ale také s velmi nebanálním člověkem, s citlivým člověkem a s člověkem, který si stále – i přes ocenění a překlady v cizině – drží něco jako undergroundovou etiku. A humor a sympatickou míru trhlosti.
Aktuální koronavirová pandemie zasáhla společnost na mnoha úrovních, literární svět nevyjímaje. Mohl bys zhodnotit knižní trh před a po koronakrizi? Co si myslíš, že se se světem knih stane dál? Mohou to sami čtenáři nějak ovlivnit?
Je tady hodně věcí najednou, na které se ptáš, ale zkusím to nějak rozdělit a stručně pojmenovat. Autoři píšou dál svoje texty – a budou i po korona pandemii. Témata se rodí a zase umírají, dál budou vznikat knihy skutečně literární i čtivo, které se píše primárně pro peníze. Budou tu žánrové knihy, non-fiction, komiksy, dětské knihy…celá ta knižní paleta, jak ji známe. Sem tam možná někdo virus do svého psaní nějak zamotá. Knižní trh ale pandemií lehké změny přece jen prodělal. Nakladatelé snížili počty vydávaných titulů, lidé, kteří to ještě nedělali, si našli e-shopy a zjistili, že i takhle se ke knihám dostanou, nakladatelé i autoři se zdokonalují v on line propagaci, narostl zájem o e-knihy a auidoknihy. Bohužel to vypadá, že na pevnou cenu knih (kniha se musí všude např. 18 měsíců po vyjití prodávat za stejnou cenu) nebo na 0% DPH na knihy budeme moci i po koronavirových omezeních a zkušenostech nadále zapomenout. Když je někdo jako já dlouho uprostřed knižního trhu, vidí problémy na každém rohu. Ale nevím, jak moc tohle ve výsledku zajímá čtenáře. Třeba určitě nerad uslyší, že knihy by měly být dražší (aby ti, co na nich dělají mohli mít důstojnou mzdu) a že neustálé knižní slevy jsou cesta do pekel.
Na youtoube kanálu TV Kosmas děláš rozhovory s autory, ale právě i s lidmi kolem malých nakladatelství. Můžeš doporučit některá tato nakladatelství, jejichž produkci by naši čtenáři neměli určitě opomíjet?
To by byl dlouhý seznam – nezapomeň, že v ČR je přes 2000 nakladatelů. Kdo se s malými nakladateli a jejich knihami chce potkat, má v normálních časech možnost na akcích jako je Tabook nebo Knihex. Je to hodně pestrý svět žánrově i lidsky. A pokud jména mých oblíbenců mezi tzv. malými, tak dobře (pro víc info si stačí na internetu najít jejich stránky): Fra, Rubato, Gnóm, DharmaGaia, Malvern, 65. pole, Triáda, Arbor Vitae, Opus, Torst, Periplex, Neklid, Broken Books, Archa……
Vyšly ti tři knížky tvojí poezie. Píšeš stále? Přeje tato doba básním?
Přemýšlím, jak by se poznala doba, co přeje básním. Je třeba si uvědomit, že sám intenzivnější zájem o literaturu je činnost, které se u nás věnuje pár tisícovek lidí, většina knih vychází v nákladu 1000 – 2000 ks, 10000 prodaných výtisků je hranice bestselleru. No a náklady poezie jsou tak 300 – 500 kusů. Takže je jasné, že jde o minoritu z minority. Tak už to prostě s poezií je. A jestli ještě píšu básně? Ano, tu a tam. A rád poezii čtu – třeba můžu jen doporučit poslední nobelistku Louise Glückovou a její sbírky Divoký kosatec nebo Noc věrnosti a ctnosti.
Jak jsi se dostal k překládání a proč zrovna slovenština?
Čtvrt století spolupracuju se slovenským knihkupectvím Artforum, takže mám se Slovenskem a slovenštinou stálý kontakt. Dlouho mi připadalo dost praštěné překládat slovenské knihy do češtiny, ale ukázalo se, že pokud se nepřeloží, tak si je dnes Češi prostě nepřečtou. A tak jsem přeložil pár povídek Rudolfa Slobody, povídky Uršuly Kovalyk a novelu Tři ženy pod ořechem od Václava Pankovčína. Dnes ale překládají a vydávají Slováky různá nakladatelství – Host, Argo, Větrné mlýny…..však to v knihovně dobře víte.
Řídíš web magazínu OKO nakladatelství Kosmas, kde se čtenáři mohou dozvědět o zajímavých aktualitách z literárního světa a přečíst si recenze na knižní novinky. Můžeš tento projekt našim čtenářům více přiblížit?
OKO Kosmasu je místem na e-shopu Kosmasu, kde lidé najdou další informace o knihách. Ukázky, rozhovory, recenze, video i audio obsah, podcasty atd. Každý den tam přibývají informace. Zájemci o knižní svět mají na OKU jednu z možností, jak se trochu lépe orientovat v nepřehledném světě knižních novinek. Těch je třeba u beletrie každý rok kolem 5000.
S knihou jsi se setkal z mnoha úhlů – jako její tvůrce, jako překladatel i jako recenzent. Která z těchto poloh je ti nejbližší či naopak nejtěžší?
Ještě jsem byl taky knihkupec, ale nejbližší a nejtěžší je pro mě pozice čtenáře. Mám rád knihy takovým tím zvrhlým způsobem, že je shromažďuju, některé (a není jich málo) mám na kupě, ale nejsou přečtené. Knihy dostávám z nakladatelství, kupuju si je a ještě si je chodím půjčovat do knihovny. Čtu ale bohužel pomalu. A další knihy se dožadují o pozornost. Je to omamné, ale zároveň trýznivé.
Setkal jsi se v poslední době s nějakou knihou, která tě překvapila nebo potěšila?
Jak jsem právě popsal – knihy se na mě valí a o překvapení a potěšení není nouze. Když budu konkrétní, tak na začátku nového roku je to John Barth: Na konci cesty,Henry David Thoreau: Deník nebo Daniel Hradecký: Tři kapitoly.
Kdybys mohl udělit svojí soukromou Magnesii Literu, komu by to bylo? Co si myslíš o téhle literární ceně? Změnil bys na ní něco?
Letos už to bude v dubnu 20. ročník Litery, pokud to virus nepřekazí. To už je slušná historie. Když si člověk uvědomí, že je to hlavně hra, tak začne tu cenu tak brát – a všechno je v pořádku. Knihy jsou jednou za čas víc vidět, to je dobré. Svoji Literu bych udělil třeba některým knihkupcům, nebo skladníkům nebo řidičům. Byla by to Litera za odolnost a vytrvalost. Mohla by ji taky třeba dostat rozhlasová stanice Vltava.
Na samotný závěr mám na tebe naši tradiční otázku – jaké tři knihy by sis vzal na opuštěný ostrov?
Á, opuštěný ostrov! Asi teda Příručku přežití na pustém ostrově, Bibli a nějakého Bohumila Hrabala. A nějakou pěknou poezii, kterou bych se učil nazpaměť a pak recitoval moři a písku.
Autor rozhovoru: Lada Čubová
